Prosinec 2007

Deník princezny depresí....XIV.

3. prosince 2007 v 20:25 | Moniska |  Moje příběhy...
Kapitola XIV.
"Pomněnko vstávej mám pro tebe překvapení! Pojedeme pryč!!" hučí do mě Marek než konečně vstanu z horkého sluníčka. Sice jsem hodlala jen přemýšlet ale jaksi jsem usnula..."Co? Kam ježiši? Vždyť bude oběd...." mručím a třu si připálené rameno..."No...nic optimistického to nebude....domluvil jsem se s přednostou psychologické léčebny že tě tam můžu provést..." odpoví natěšeně a cpe se do přiléhavých černých džínsů...musím uznat, že vypadá sexy..."Jako že budu vědět do čeho jdu jo? Tak to zapomeň!" zavrčím a otočím se k němu zády...jen ať ví, že mu nebudu skákat jak on píská..."Ale no taak...nedostaneš se tam neboj! Chci jen abys viděla jak si mohla dopadnout než si mě potkala..." řekne škádlivě...ale mě to na nejvyšší míru urazí..."Csss.." prsknu a jdu se dovnitř obléct..."Ale Pomněnko to měla být legrace...no tak.." omlouvá se a jde mě obejmout...I když jsem naštvaná, tak se mu stulím do náruče a jen vzdychnu...."Marečku musíš mi pořád připomínat jak sem mohla dopadnout? Myslíš že mě to nebolí.....bolí a strašně...to že vím, že bez tebe bych teď ležela někde ve škarpě a byla namol...." šeptám a brečím mu na vypracovaný hrudník....On mě k sobě přitiskne víc a hladí mě ve vlasech....je mi s ním tak dobře....a zároveň mám strach, že ho ztratím..."Promiň zlatíčko...nechtěl jsem ti ublížit......chci jen abys viděla ty holky, které se tam dostaly..." utěšuje mě a tak se konečně uklidním a jdu se obléct....Celou dobu mě upřeně sleduje...každý můj pohyb....a tuším na co asi myslí.....chtěl by mě položit na postel.....hladit....a....Ježíš...uvědomuju si, že to o čem přemýšlím není to co si Marek myslí, ale to co chci...jsem v tom opravdu po uši...Ach jo......kdyby to jen tušil jak mě má v hrsti..jako nějaké ubohé štěně....a já mu věřím...Ou.....Když jsem převlečená tak sejdeme dolů, Marek vysvětlí našim kam jedeme a pak už nasedáme do auta....Celou cestu jedeme mlčky....on se soustředí na jízdu a já no svoje myšlenky...
"Dobrý den Marku....Dobrý den slečno...ehm..slečno..." zakoktá se obstarožní šedivý chlapík, když vejdeme do velkého areálu psychiatrické léčebny..."Slečna Pomněnka..." představí mě Marek a já zrudnu jako rajče..."Ó....pěkné jméno slečno...Marku, opravdu jste si nemohl vybrat hezčejší děvče!" složí mi kompliment a pak už řeší něco ohledně prohlídky některých pokojů...."Tak přeju příjemnou a klidnou prohlídku....a hlavně bez problému..." řekne nakonec chlapík, který se nakonec představil jako Dr. Soutkáč...Trefné jméno pomyslím si a pak už s Markem vejdeme do rozlehlého sálu, z kterého se dostaneme do všech pokojů....Nevím proč, ale oba mlčíme...možná je to tísní, kterou tu cítím...možná strachem....A pak dojdeme do pokoje číslo 5...tohle číslo už nikdy nezapomenu...Na krajní posteli sedí schoulená hromádka třesoucích se končetin....Když se vyděšeně otočí za zvukem dveří, které Marek zavře...uvidím nejhorší pohled jaký jsem kdy viděla...Je to dívka...rozeznávám to jen podle povadlých prsou a delších vlasů....Kalné, propadlé oči se upřou do těch mých a mě je doslova do breku...Já, která jsem měla jakš takš fungující rodinu jsem se opíjela....A tahle dívka nemá nic, jen snad pár mlhavých vzpomínek na rodinu...sedí tu sama...Pak mi Marek řekne, že se tu dostala po tom, co jí zemřeli rodiče...psychicky se zhroutila a začala pít......A dopadla takhle....tělo jako kostra potažená kůží, oči vpadlé hluboko do lebky a barva čerstvě natřené zdi....Ten pohled....tolik plný beznaděje a strachu co bude...Ta třesoucí se ruka, která se po mě natáhla....Ty slzy, které bezděčně tekly po vychrtlých lícních kostech a padaly na bílou košili...."Marku pojď prosím pryč!" zaprosím....nevydržím to...je to tak zlé...a....taky se mi začínají koulet slzy...Potom projdeme ještě několik pokojů....v každěm leží jen lidská troska....beznadějné oči...tmavé kruhy pod nima....tohle prostě nezvládám...
"Tak nashledanou a přijďte zase...." rozloučí se Soutkáč a já jsem ráda, že zmizím z tohohle hnusného domu a už nikdy se sem nevrátím...."Tak co jak se ti to líbilo Pomněnko?" ptá se Marek, když nasedneme do auta...."Bylo.....bylo to tak smutný....ty...ty...holky....jejich propadlý výrazy...už nikdy mě sem neber Marečku...prosím..." vzlykám a škemrám v autě..."To víš, že ne....chtěl jsem, jenom abys viděla jak ty holky dopadají....ubližujou samy sobě a ne lidem okolo...tak jako si to dělala ty...." ujišťuje mě..."Ale mě si naštěstí zachránil ty si zapomněl říct!" zahuhňám zpod kapesníku....Mrzí mě, že to Marek bere tak, že bych mu snad měla být vděčná....aspoň se tak chová....pořád mi to předhazuje...jak bych mohla dopadnout...ale já nechci.....vím jaké chyby jsem udělala.....Jak sem ničila svoje tělo a duši...a přitom stačilo jedno hloupé objetí....jeden polibek...troška lásky a jsem jiná....Ale pořád je tu jako gilotina hrozba, že do toho spadnu znova....ale nechci...tolik se toho bojím...Tak moc...ach jo...."Nemysli na to...zajdeme si na oběd a pak se vrátíme...a zahrajeme si třeba badminton...." přeruší moje přemýšlení, jako by mi četl myšlenky...."Prosím jeď domů......chci být sama...přemýšlet....a.....prostě jeď domů..." zaprosím a tak nakonec jedeme přímo zpátky na chalupu.....Když si zuju boty, tak okamžitě letím do pokoje....zabouchnu dveře a rozbrečím se....nevím sama z čeho...Sedím na posteli, mačkám polštář, zírám z okna a brečím.....snad je to kvůli těch holek...je mi jich tolik líto...snad je to kvůli toho, že mám strach, že dopadnu stejně....Marek klepe na dveře, ale neotevřu....Pak si všimnu Kouličky schouleného pod křeslem...."Kou....kouličko pojď sem..." zavolám na něj ubrečeně....Velká černá koule se ke mě doplazí a hupne vedle mě...Obejmu ho kolem mohutného krku.....Šeptem si stěžuju na všechno co mě bolí a mrzí....Ale i beze slov mi připadá, že mi ten pes rozumí...jako jeden z mála...Jen on a Marek...nakonec usínám a zdá se mi otřesný sen.....Nechci...