Duben 2008

For my darling....

28. dubna 2008 v 19:59 | Mončiska |  Obrázešky...
I když vím že to nikdy neuvidíš tak si přeju abys to věděl.....MILUJU TĚ a i když tě už asi neuvidím tak nepřestanu...nikdy...i když si nebyl a asi už nikdy nebudeš můj tak sem pro tebe probrečela bezpočet nocí....kéž bys to tušil....

Venčení hafíků

21. dubna 2008 v 12:14
Venčení psů v Ostravě v sobotu, v neděli podle dohody i přes týden za nízkou cenu na dlouhé procházky s vaším pejskem pouze v Ostravě! Pokud máte zájem co nejdříve se ozvěte na tomto mejlu moni.monas@seznam.cz a icq 230423080 Cena:1/2hodiny: 20Kč, 1hodina: 50Kč, 1 a 1/2hodiny: 70Kč, 2hodiny: 90Kč. Procházky můžou být i delší podle dohody. Venčení nejvíce v sobotu a v neděli pouze z Ostravy. Těším se na vaše hafíky....již dříve jsem venčila rotvajlera a byť byl pes ze začátku nezvladatelný, tak se naučil základy poslušnosti...nyní o5 venčím rotvajlera a s většímy plemeny nemám problém...

Moe poezie...o5

15. dubna 2008 v 19:01
Promiňte že je to zase smutný, ale musím to ze sebe dostat...
Srdíčko...
Srdíčko mi krvácí čím dál víc...
Bolest se neztrácí a jenom sílí...
Co na to co jsem zjistila dá se říct?
Je to jako kdyby ses mi vzdáli snad tisíc mílí...
Nikdy nebudeš můj, to už vím...
Jen na chvíli stůj a řekni, že pravda to není...
Co budu dělat se srdcem svým?
Ani tím že řekneš, je to hloupost asi nic nezměním...
Chtěla bych je jeden den držet tě v náručí a říct ti, že ráda tě mám...
Copak toho chci tolik?
Nechci tě mít za nic víc než za kamaráda...
Kolik bolesti ještě budu muset vydržet? řekni kolik?

Láska se zákazem III.

15. dubna 2008 v 18:45 | Mončita |  Moje příběhy...
M.S.
Všecko je zbytečný...vzdávám to...Sice to bude hodně bolet, ale nenadělám vůbec nic...věk hraje hodně důležitou roli....snažila sem se ale bylo to zbytečný....konec....Má jinou....tak už to pochop...srdíčko se může rozskočit...ale nezbývá nic jinýho....dvodů je plno , ale bolest je nekonečná...Pocit že ho nikdy nepolíbím...nedotknu se jeho ruky mi drtí srdíčko na miliardy malých kousíčků....tolik to bolí...tolik moc....


Deník princezny depresí XVI.

8. dubna 2008 v 14:54 | Mončiska |  Moje příběhy...
Kapitola XVI.
"Pomněnko vstávej....pojedeme domů..." slyším něčí hlas....jakoby zdáli.....až když mě Marek polechtá, zjistím že to není sen....opravdu mě lechtá na chodidle a usmívá se.....Všimnu si jak vypadá roztomile.....vlasy mu stojí každý na jinou stranu...ale oči mu svítí jako dva modré kamínky...."Už dneska? Prooč??" podivím se.....zrovna se mi tu začínalo líbit....prožila jsem tu svoje nádherný poprvé....s Markem jsem se ještě víc sblížila...a s našima se to začíná lepšit...Mám strach, že až se vrátíme spadnu do toho znova...prázdniny sice neskončily, ale Marek se vrátí ke svojim starostem a já zůstanu sama....mezi 4mi stěnami...."Půjdu se ještě projít ano Marečku?" zabrblám a hrabu se z teplého pelíšku..."Ale vem si s sebou Kouličku....kdyby se tu někde ometal ten hlupák Tomáš....po včerejšku se tvářil ráno divně...mám o tebe strach miláčku..." řekne Marek a dívá se na mě maximálně starostlivě..."Neboj...toho se nebojím..je ubohej jak rozmázlej šváb.." usměju se a natáhnu si volné tepláky a mikinu...."Vypadáš krásně..." složí mi Marek kompliment....pak už jde za otcem do kuchyně, já si vezmu Kouličku na vodítko a jdu se rozloučit s nádherným prostředím okolo chalupy....Jdu podél zelené mýtinky....líbí se mi jak se slunce prodírá skrz hustý les a svítí jen na některá místa mýtinky....s tímhle místem se mi bude strašně špatně loučit..dostala jsem tady svoji psychiku do klidu.....a až na malou nehodičku jsem vůbec nepila...A hlavně jsem tu byla s někým koho bezmezně miluju...Když dojdu na rozlehlejší prostranství na chvíli si sednu na sluníčko a pozoruju jak mravenci všude okolo mě nosí kousky větviček a mrtvý hmyz....Jak se můžou tak snášet? napadne mě...Jsou tak maličcí a přesto mezi sebou velcí...Najednou se leknu....za mnou praskne větev...Vyděšeně se otočím, ale naštěstí zjistím že je to jen Koulička, který si hraje s obrovskou větví....i tak se ale pro jistotu zvedám a jdu směrem zpátky na mýtinku....najednou mi ale podklouzne noha a už se koulím dolů a udělám několik kotrmelců a praštím se do hlavy, jen to břinkne......Sice Koulička zůstane nahoře a můj pád ubrzdí, ale i tak cítím bodavou bolest v kotníku a navíc se mi točí hlava...ležím tam v jehličí a najednou nic nevnímám.....jako kdybych usnula...
V hlavě mi buší snad tisíc malých kladívek....na sobě cítím něčí ruce...v domnění, že je to Marek je nechám, ale když mi zajedou pod triku proberu se....vždyť Marek ani neví, že jsem tady...Vyděšeně otevřu oči a vidím Tomáše! Vzpamatuju se a rychle ucuknu...on se jen uculí...a šátrá na mě dál...V očích má výraz síly...tuší, že bych se nedokázala dobře bránit...zděšeně zjišťuju, že tu není ani Koulička...."Ty hajzle! Kde je Koulička?" zavřísknu....nohou mi projede ostrá bolest, jak se s ní snažím kopnout toho hnusáka do holeně..."Ale ale slečno opilá...nějak se nemůžete bránit co?!! No jo nemáš pít kotě...teď si s tebou můžu dělat co srdce ráčí..." zašklebí se....Snažím se vstát, ale jde to těžko....noha bolí jako ďas a hlava se točí jako na kolotoči...."Našahej na mě! Budu ječet!!" vyhrožuju...podařilo se mi aspoň se rovně posadit....rozhlížím se a hledám Kouličku...Je uvázaný kousek dál u stromu a jak ho sleduju vidím, že je vzteky bez sebe....snaží se rvát, ale pokaždé, když zatáhne tak se jen škrtí....Tomáš se ke mě přisune a surově mě přitlačí k zemi....do zad mě bodá nějaká větev až mi do očí vyhrknou slzy..."Neřvi ježíši! Jen si s tebou pohraju a vrátím tě tomu tvýmu psychoušovi!" zavrčí vztekle....plivnu mu do tváře..je mi z něj na nic...PLESK, přistane mi facka jen zamrkám...."Ubožáku! Je mi z tebe na blití! Nešahej na mě!" vřískám, ale je mi to nanic...přisaje se mi svými rty na pusu a jazyk mi cpe skoro do krku...nemůžu ječet...jen bezmocně mlátím rukama, ale připadá mi jakoby ho to jen vzrušovalo...ruku mi surově strčí pod triko a surově mě mačká....Zmocňuje se mě děs...Uvědomuju si, že nemám šanci na obranu....nemůžu pořádně utíkat...Jen tam ležím a bezbraně se nechávám osahávat....."Nech mě být! Prosím...udělám...udělám co chceš..." štkám a slzy se řinou jako na vodopádech....Mám hrůzu z toho, že mě znásilní....nechci zažít nic tak hnusného..."Přestaň řvát nebo ti vlepím ještě jednou abys měla proč!" vyhrožuje a dívá se na mě jako vrah.....Nevím co si mám myslet....najednou se ve mě ale zvedne odvaha a prudce ho praštím volnou rukou do obličeje......Zaječí a odvalí se ze mě...drží se přitom za nos a zpod prstů mu začne téct krev....než se vzpamatuje, prudce vstanu a snažím se běžet ke Kouličkovi....rychle ho odvážu a s příšernou bolestí v noze se snažím běžet co nejrychleji....Tuším, že běží za mnou a že nemám moc šancí utéct, ale s Kouličkou za zády se tolik nebojím...běžím snad hodiny...Zdá se, že jsem ztracená....ale ne...uvidím mýtinku...běžím podél ní dál...a dál...
"Markuuu....Pomooooc!" ječím jako pominutá jakmile se dostanu k cestičce směrem k chalupě....Už vidím dveře...Marek mi vyběhne naproti..."Co se stalo Pomněnko? Co je ti? Proč máš roztržené triko?" děsí se a chytne mě pevně do náruče..."To..to...tomáš...chtěl...chtěl mě zná..zná...znásilnit...bě....běžel za mnou..." vykoktávám mezi vzlyky....."Ten hajzl! Rozbiju mu hubu! Zabiju ho!" supí Marek a jde směrem k lesu.."Ne..Marečku já tu nechci zůstat sama....prosím...nechoď nikam!" vzlyknu hlasitě...mám hrůzu že se odněkud vyplíží Tomáš a opravdu mě znásilní..."Tak dobře, ale zavoláme policajty!" řekne nakonec a v objetí mě vede k chalupě....Rodiče jsou asi na nákupu....auto je taky pryč....Marek mě zavede do obýváku a vytočí číslo policie...celou dobu mě drží kolem ramen a mezi mluvením s policisty mě líbá do vlasů.....Když to položí políbí mě a sdělí mi, že policisté tu budou za chvíli a že ho zatknou...Než přijede houkající auto, Marek mě líbá a uklidňuje....neuklidnitelně se klepu a neustále vzlykám a brečím....Ta hrůza, kterou jsem cítila nějak nejde pryč.....nemůžu se zbavit pocitu Tomášovy ruky na mém těle...Za chvíli zazvoní dva mladí policajti a já jim musím vše vylíčit...Oba horlivě přikyvují a všecko si zapisují...pak odejdou ke Kalouskovým a za chvíli už vidím jak vedou Tomáše pryč....konečně se mi uleví...naštěstí dneska odjíždíme...Marek mě odvede do pokoje a pomůže mi převléct se do čistého trika...všecko oblečení, které jsem měla na sobě házím do koše...je mi z něj na nic....drhnu se ve vaně skoro tři hodiny...snažím se umýt všecky zbytky Tomášovy vůně a doteků....nakonec mám kůži úplně rudou...obleču si jen spodní prádlo a župan a sednu si na terasu....chci si naplno užít posledních pár chvil slunce....to co se mi stalo mě na nejvyšší možnou míru vyděsilo a ještě pořád se klepu...už je mi ale líp...Marek mi připraví kakao a mezitím přijedou rodiče...vše jim řeknu...jsou vyděšenější než já...objímají mě a utěšují...je mi sice hrozně, ale jejich starost mi pomáhá....nakonec si nahoře lehnu do sedátka a snažím se usnout...celou dobu se mi ale zdá o Tomášovi a každou chvíli se budím...je to nejhorší co jsem kdy zažila...
....