Květen 2008

Průzkum...totální nuda

18. května 2008 v 14:33 | Moniska |  Anketky..
Tak copak no??

Trochu jiná láska....

11. května 2008 v 15:20 | Mončitka
Kapitola 1.
Můj příběh začal před třemi lety, když mi bylo patnáct. To léto jsem měla zase strávit u babičky. Jako každá puberťačka jsem z toho odvázaná nebyla, protože jsem měla být na statku, každý den obskakovat dva koně, které dědeček míval do lesa a navíc vstávat brzy ráno jako kohout, abych stihla doběhnout do vesnice babičce pro oběd. Na začátku léta jsem ale netušila, kolik toho zažiju a s jak těžkým srdcem budu odjíždět a ani to, že se dá zažít doslova dvojitá láska.
"Vstávej Lenko za chvíli ti jede vlak!" budí mě mamka a odtáhne žaluzie, které zatemňují můj dostatečně velký pokojík. Někdy si v něm sice připadám sama, ale mám soukromí a mnohé kamarádky mi ho závidí. "Vždyť už jdu mami!" zamručím a hrabu se z teplého pelíšku. Potom se v kuchyni nasnídám, mimochodem vsadím se, že nikoho jiného rodiče před cestou takhle nevykrmují. "Honem Leni! Tatínek tě hodí na nádraží za 10 minut." popohání mě mamča. Zděsím se, protože za deset minut je téměř nemožné se převléct, nalíčit a umýt. Všechno nakonec zkrátím na ošplíchnutí obličeje vodou, oblečení volných kalhot a zeleného topu a řasenku plus lesk. Pak už mě taťka nedočkavě čeká dole v autě. Rychle se rozloučím s mamkou a beru schody po třech, neboť tatík už troubí jako říjný slon. "No kdes byla prosímtě? Za chvíli ti to jede a já musím do práce!" hubuje sotva otevřu dveře a hodím svoji tašku na zadní sedadlo. "Vždyť jsem se musela aspoň najíst tati!" odpovím a hlasitě zívnu. "No abys mě nesnědla prosimtě! Máš chodit spát dřív! Ale u babičky si užiješ...budeš vstávat brzy, abys babičce donesla oběd a obstarala koně! Víš, že dědeček už na to nestačí!" vyjmenovává mi co všecko nesmím zapomenout, ale moc ho nevnímám. Dívám se z okna a přemýšlím co bude celý měsíc u bábí dělat, protože nejbližší vesnice je 5 kilometrů daleko a jediné co v okolí je je malý rybníček kousek od lesa. "Výstupovat! A nezapomeň napsat jak jsi dojela! Ahoj a měj se krásně." loučí se tatík, když mě vyloží kousek od nástupiště na parkovišti a dá mi rodičovskou pusu do vlasů. Nahodím si taškupřes rameno a mírným klusek běžím k vlaku. Už stojí na peroně, takže tak tak stihnu, než výpravčí zapíská, nastoupit a najít si volné kupé. Pohodlně se usadím a přemýšlím, jestli ve vesnici budou nějací noví kluci. Chtěla bych už s klukem konečně něco zažít, protože zatím nepřišel ten správný. Buďto to byli hlupáci a nebo oškliví. Nejsem vybíravá, ale nemůžu se prostě do čehokoli nutit. Přemýšlím nad tím celou cestu až do Bzence, kde babička přebývá. Tam vystoupím a první co mě uhodí do nosa je vůně čerstvě posečené trávy. Je to jedna z mála věcí kvůli které sem jezdím ráda. Miluju, když můžu jen tak jet polem na Borkovi, je to dědečkův starší klidný valášek a jízda na něm je nejlepší relaxace, a cítím čerstvě posečené pole. Z přemýšlení mě vytrhne jakási blonďatá holka v modrých lacláčích a pidi tílku. "Hey ty seš Lenka? Bábí mi řikala ať ti prej pomůžu s věcma." zahaleká když mě zahlédne. "Ano jsem Lenka. A odkud ty znáš bábí?" ptám se a s radostí ji nechám, ať mi vezme tašku, i když mi připadá, že by mi tašku měl nést spíš kluk, ale nad tím se nepozastavuju. "No nosím jí a dědovi z jídelny obědy. Páč oni na to nestačí tak mě tam máti vždycky posílá." brebentí, ale moc ji nevnímám protože uvažuji jak je možné, že o tom nevím. "Hele chodíš ty někdy k rybníku? Teďkonc je tam vždycky prázdno tak bysme se mohly jít koupat až si vybalíš." navrhne a vytrhne mě tím s přemýšlení. "Klidně beze všeho. Jen si vybalím. A zeptám se bábí." odpovím a přemýšlím, proč mě pohled na tuhle holku tolik přitahuje. Zjišťuju, že se mi líbí její modré oči. Jako dvě perleťové studánky. Uvědomím si, že ani nevím jak se jmenuje. "Hele a jak ty se vlastně jmenuješ?" vyhrknu najednou. "Monika, ale můžeš mi říkat Niko.." usměje se a položí mi tašku před branku babiččiny chaloupky. "Tak chvíli počkej Niko." řeknu a hrnu se babičce vrhnout kolem krku a vlepit jí pořádného hudlana, protože jsme se dlouho neviděly. "Leničko ty jsi ale vyrostla, beruško moja. Tož děvčica z teba roste!" zaševelí bábí když mě uvidí ve dveřích. "Ahooj bábí! Strašně se mi stýskalo." obejmu ji a trošku zalžu, protože kdybych jí řekla, že nevím co tu budu celé prázdniny dělat tak by asi byla smutná. "Bábí vybalím si a zaskočím s Nikou k rybníku ano?" optám se hned, aby mi babička nechtěla zase sáhodlouze vypravovat, jak se tady a tam okotila kočička a kde pes sežral někomu oběd, protože tuhle debatu si nechám na večer až se budu nudit. "Dobře Leničko, ale na obídek buď doma ano?" zamrmlá babička a jde si sednout před domek na lavičku. Rychle vyběhnu nahoru do svého pokojíčku, který mi babička zařizovala sama a je opravdu krásný, hodím tašku na postel, vytáhnu svoje dvojdílné plavky a už běžím k rybníku. Nika se staví ještě doma pro plavky a už si to razíme. Bavíme se o všem a o ničem až k malému rybníčku kde zrovna teď nikdo není.

Rozvod rodičů...můj názor na věc

11. května 2008 v 14:55 | Mončitka
Nedávno jsem zase jednou kecala s kamarádkou....a tak nějak sme se dostaly na téma rozvody rodičů... Napadlo mě, že se v dnešní době rozvádí čím dál víc lidí a přitom vůbec nekoukají co z toho mají jejich děti...napadá mě proč se vůbec brali, když se pak rozvádí? Chápu sice, že láska prostě vyprchá a než spolu zůstávat a trápit se je lepší se rozvést a najít si někoho koho člověk bude milovat až do smrti smrťoucí...Jenomže svým rozvodem většinou rodiče ublíží hlavně svým dětem...No řekněte komu by se líbilo najednou mít jinou mámu nebo tátu? Asi nikomu...i když jsou tu i závažnější důvody...třebas když rodič (většinou otec) své děti i manželku psychicky nebo nedejbože fyzicky týrá, tak je opravdu rozvod nejlepším řešením....Ale když je rodinka 5 let pohromadě a milují se, tak mi připadá, jakožto dítěti, že rozvod je nefér....i když si rodič najde někoho nového, tak by měl zvážit co je důležitější...Možná se na to koukám sobecky, protože někdy soužití dvou lidí opravdu přeroste v ponorkovou nemoc, ale když se rozvádí jen kvůli občasným hádkám, tak to je přece blbost....Vždyť hádky jsou kořením života....Přemýšlím, že dítě většinou bere rozvod jako velezradu...Najednou už tu není maminka nebo tatínek, se kterými ten malinký nebo starší človíček žil od narození a byl na ně zvyklý... najednou se mohou objevit "vetřelci" kteří si usurpují jejich nejbližší.....Pokuste se vysvětlit malému dítěti, že prostě spolu už nemůžete dál žít...a vsaďte se že to nepochopí....Rozvod je zezačátku sice těžký pro každé dítě, ale jsou případy, kdy se dítě s novým rodičem "skamarádí" a rozumí si s ním víc než s tím pravým....nebo naopak kdy se s novým rodičem není schopno snášet....Myslím, že klíčem ke všemu je si s dítětem promluvit....všechno mu vysvětlit...staršímu človíčku říct celou pravdu a menšímu co nejjednodušeji, ať je to pro něj pochopitelné...A nesnažit se dítě do ničeho nutit, protože o to horší to pak je...dítě se zasekne a nejde s ním hnout...a můžete se snažit sebevíc...Takže lidičky až budete starší tak si vždycky svatbu nebo rozvod dobře promyslete, protože jimi můžete ublížit svému děťátku....

Deník princezny depresí XV.

9. května 2008 v 18:19 Moje příběhy...
Kapitola XV.
"Pomněnko vstávej...za chvíli se musíme začít balit." něžně mě budí Mareček jemným polibkem na čelo...Jsem probraná rychle, protože jsem měla neklidný polospánek....Pořád se mi zjevoval Tomáš...jeho ruce na mém těle....fuj....Mám chuť se po dlouhé době opít....ale vím, že je to špatný...sakra hodně špatný...."Stejně sem moc nespala...." odpovím a protírám si oči...štípou jako blázen...nevím jestli z pláče nebo únavy...."Zabalíme se a vaši mě hodí na nádraží..." řekne a čeká co budu dělat, protože to že nepojede se mnou domů mi celou dobu neřekl....Popadne mě hroznej vztek a zároveň je mi do breku..."Proč na nádraží? Ty nepo-nepojedeš se mnou? Marečku kam pojedeš? Potřebuju tě..." začnu vzlykat...nikdy jsem se takhle neponižovala, ale najednou je mi to jedno...jenom toužím cítit Markovu vůni....po tom co mi udělal Tomáš budu mít hrůzu být sama.....no to možná přeháním ale je mi to jedno...."Pomněnko neplač....no tak....jen si hodím věci do bytu a přijedu za tebou....i když....potřeboval bych zajít do školy...ale neboj nebudu se nikde zdržovat....chci taky být s tebou co nejvíc..." uklidňuje mě a políbí....Nehci se uklidnit, ale jeho polibek mě dostane....mám chuť se s ním líbat...cítit jeho rty...jen jeho vůně mě uklidňuje....Nevím proč má na mě tenhle kluk takový vliv, ale je to tak....jen kvůli jeho očím bych šla na konec světa..."A vážně přijedeš brzo? Měli bysme začít balit jinak to neuděláme nikdy..." neznatelně se usměju...Pustíme se do balení....všude po pokoji se válejí kusy našeho oblečení...ponožky sbírám i v posteli...Nakonec se dokonce strhne bitva o volnou kostičkovanou košili, protože se líbí i mě i Markovi..."No tak Pomněnko dej mi tu košili ta je moje!" směje se Marek a nepouští rukáv košile, který si "ulovil"..."Nene! Dej mi ji mě se strašně líbí...no taak.." směju se a táhnu za druhý rukáv.....Košile se natahuje, že mám strach že praskne a trošku povolím......Jenomže zrovna když to nečekám Marek zatáhne a rázem se ocitnu v jeho objetí...nebráním se.....spíš naopak....nakonec se nám povede všecko sbalit a vyrazíme na cestu....v autě chválabohu konečně tvrdě usnu....Zdá se mi, že jsem někde v lese....najednou se objeví Tomáš a honí mě.....pak spadnu do rybníka a začnu se topit....mrskám sebou jako ryba na suchu....hrůza mi svírá hrdlo...co teď?
"Zlato vstávej jsme doma..." budí mě mamka nešetrně otevřením dveří na kterých si spím...Marek je pryč...vyložili ho na nádraží když jsem spala.....najednou je mi smutno, i když je pryč jen chvíli...Vezmu svoje věci a jako spráskaný pes se sunu do schodů...."Není ti něco?" starají se naši, ale nemám chuť cokoliv vysvětlovat...stejně by to nepochopili..."Ne není...jen jsem unavená...půjdu si lehnout..." zamručím a pomalu se šourám do pokoje..."Nebude ti teda vadit když si s tatínkem zajdeme na večeři do naší oblíbené restaurace?" ptá se mamka jako by mě tu nechtěla nechávat samotnou..."Ne jen běžte..." zahuhňám mezi dveřmi pokoje a zabouchnu....tašku s věcmi hodím na koberec a padnu na postel.....Přemýšlím, jestli Marek přijede brzo a zrovna mi zazvoní mobil...."Ano?" řeknu..."Ahojky Pomněnko...chtěl jsem se omluvit, že dneska už nedorzím...volali mi rodiče, ať se za nima zastavím...nevadí ti to že ne?" omlouvá se a v telefonu je chvíli ticho...."Jasně že nevadí! Vykašli se na mě a jeď si třebas k čertu..." šťěknu do telefonu a zaklapnu ho...Za chvíli Marek volá znova, ale nezvednu to.....vím, že jsem to přehnala......má právo být s rodiči.....a nemusí to znamenat, že na mě kašle.....Odhodím mobil vztekle do rohu a začnu vybalovat....Čistého moc není, takže vybalím dvě volný trička a zbytek hodím do koše na prádlo.....Když trička schovávám uvidím zpod kopy riflí vykukovat nějaký špunt....tuším co to je....a i když se bráním, tak nakonec vytáhnu flašku vína...moje oblíbená značka....vytáhnu špunt a čichnu si....voní úžasně....po tak dlouhé době bez chlastu je to jako by mě mučili...nechci, ale nakonec si dám flašku k puse.....jednou si loknu....tělem se mi rozlívá známé teplo....teď už to nejde zastavit...přijdou další a další loky....začínám být opilá a začínám se motat.....v hlavě mám motýlky...zvláštní pocit....je mi dobře...nemyslím na to co bylo s Tomášem...zpívám si...
"Ježiši, pojď se podívat jak je zase zpitá..." křičí nade mnou někdo...ležím v obýváku na zemi a zírám, kdo to tak vřeští....přituple se usměju, když vidím jak vyděšeně na mě zírá máti a fotr..."Já...škyt...nejsem...škyt....zpi-zpitá..." směju se a plazím se po obýváku po čtyřech jako pes...motá se mi hlava, ale je mi krásně...na nic nemyslím...nepřemýšlím, že to co jsem udělala je odporný...chovám se jako ubožačka...ale je mi to jedno...."Vstávej....slyšíš...neplaz se tu po zemi...." snaží se mě fotr zvednout, ale uhnu a uteču pod stůl...jako ubohej pes...Slyším jak máti volá Markovi.....je mi to jedno...i to že k nám dorazí za deset minut a vyděšeně se ptá kde sem a co se stalo..."Ta-dy....škyt....se...škyt...." chci říct jsem, ale najednou se mi obrátí žaludek a celý oběd i se snídaní jdou ven...už mi není tak krásně....je mi zle...klepu se jako osika..."Bože podívejte se na ni Marku...je ožralá jako dán....neměli jsme ji nechávat samotnou doma...kristovy rány...celé to pozvracela...." vzteká se fotr a vztekle odpochoduje do kuchyně.....Marek zatím odsune židle a vytáhne mě za ruce zpod stolu....Smutně se na mě podívá, chytí mě do náručí a odnáší do pokoje...položí mě na postel a zkomoruceně si opře hlavu o ruce...."Ma...škyt...ma....škyt...Marečku...já...já...já to nechtě...nechtěla udělat....vá-vážně....ne...." snažím se ho obejmout...ale uhne....."Prosímtě spi....zklamala si mě..myslel jsem že už jsi z toho venku...." schladí mě a v tu chvíli je mi hůř než kdy jindy...začnu usedavě vzlykat a snažím se mu to vysvětlit..."Já...ta flaška....byla ve skříni...měla sem strach že...že se na mě vykašleš, když víš, že už nepiju....a to s tím Tomášem...pořád na sobě cítím jeho ruce...Marečku prosím nebuď naštvanej...." vzlykám a je mi hůř a hůř, když vidím jak je Marek zklamaný...nevím proč ale mám chuť to všecko hodit na něj...on mě tu nechal...ale vím, že to je moje chyba...kdybych neměla flašky všude po bytě, nestalo by se to.....Zničeně se opřu zády a o zeď a brečím jako nemluvně....je mi zle...doufám, že mě Marek neopustí....nechci zůstat sama...nechci..."Pomněnko tak proč si to kruci neřekla hned? Vždycky to házíš na ostatní...myslel jsem že ti můžu důvěřovat...miluju tě, ale nemůžu tě hlídat jako děcko..." mluví pomalu......jakobych to nepochopila kdyby mluvil rychle...."Já tě taky miluju, a vím, že za to můžu..prosím neopouštěj mě....moc tě miluju!" štkám a nedokážu se mu podívat do očí...alkohol vyprchává....Čekám, že odejde...ale nakonec mě po nekonečně dlouhé minutě obejme....a dá mi pusu do vlasů....pak zašeptá: "Už mi to nedělej!" a já mu usínám v náručí...