Deník princezny depresí XV.

9. května 2008 v 18:19 |  Moje příběhy...
Kapitola XV.
"Pomněnko vstávej...za chvíli se musíme začít balit." něžně mě budí Mareček jemným polibkem na čelo...Jsem probraná rychle, protože jsem měla neklidný polospánek....Pořád se mi zjevoval Tomáš...jeho ruce na mém těle....fuj....Mám chuť se po dlouhé době opít....ale vím, že je to špatný...sakra hodně špatný...."Stejně sem moc nespala...." odpovím a protírám si oči...štípou jako blázen...nevím jestli z pláče nebo únavy...."Zabalíme se a vaši mě hodí na nádraží..." řekne a čeká co budu dělat, protože to že nepojede se mnou domů mi celou dobu neřekl....Popadne mě hroznej vztek a zároveň je mi do breku..."Proč na nádraží? Ty nepo-nepojedeš se mnou? Marečku kam pojedeš? Potřebuju tě..." začnu vzlykat...nikdy jsem se takhle neponižovala, ale najednou je mi to jedno...jenom toužím cítit Markovu vůni....po tom co mi udělal Tomáš budu mít hrůzu být sama.....no to možná přeháním ale je mi to jedno...."Pomněnko neplač....no tak....jen si hodím věci do bytu a přijedu za tebou....i když....potřeboval bych zajít do školy...ale neboj nebudu se nikde zdržovat....chci taky být s tebou co nejvíc..." uklidňuje mě a políbí....Nehci se uklidnit, ale jeho polibek mě dostane....mám chuť se s ním líbat...cítit jeho rty...jen jeho vůně mě uklidňuje....Nevím proč má na mě tenhle kluk takový vliv, ale je to tak....jen kvůli jeho očím bych šla na konec světa..."A vážně přijedeš brzo? Měli bysme začít balit jinak to neuděláme nikdy..." neznatelně se usměju...Pustíme se do balení....všude po pokoji se válejí kusy našeho oblečení...ponožky sbírám i v posteli...Nakonec se dokonce strhne bitva o volnou kostičkovanou košili, protože se líbí i mě i Markovi..."No tak Pomněnko dej mi tu košili ta je moje!" směje se Marek a nepouští rukáv košile, který si "ulovil"..."Nene! Dej mi ji mě se strašně líbí...no taak.." směju se a táhnu za druhý rukáv.....Košile se natahuje, že mám strach že praskne a trošku povolím......Jenomže zrovna když to nečekám Marek zatáhne a rázem se ocitnu v jeho objetí...nebráním se.....spíš naopak....nakonec se nám povede všecko sbalit a vyrazíme na cestu....v autě chválabohu konečně tvrdě usnu....Zdá se mi, že jsem někde v lese....najednou se objeví Tomáš a honí mě.....pak spadnu do rybníka a začnu se topit....mrskám sebou jako ryba na suchu....hrůza mi svírá hrdlo...co teď?
"Zlato vstávej jsme doma..." budí mě mamka nešetrně otevřením dveří na kterých si spím...Marek je pryč...vyložili ho na nádraží když jsem spala.....najednou je mi smutno, i když je pryč jen chvíli...Vezmu svoje věci a jako spráskaný pes se sunu do schodů...."Není ti něco?" starají se naši, ale nemám chuť cokoliv vysvětlovat...stejně by to nepochopili..."Ne není...jen jsem unavená...půjdu si lehnout..." zamručím a pomalu se šourám do pokoje..."Nebude ti teda vadit když si s tatínkem zajdeme na večeři do naší oblíbené restaurace?" ptá se mamka jako by mě tu nechtěla nechávat samotnou..."Ne jen běžte..." zahuhňám mezi dveřmi pokoje a zabouchnu....tašku s věcmi hodím na koberec a padnu na postel.....Přemýšlím, jestli Marek přijede brzo a zrovna mi zazvoní mobil...."Ano?" řeknu..."Ahojky Pomněnko...chtěl jsem se omluvit, že dneska už nedorzím...volali mi rodiče, ať se za nima zastavím...nevadí ti to že ne?" omlouvá se a v telefonu je chvíli ticho...."Jasně že nevadí! Vykašli se na mě a jeď si třebas k čertu..." šťěknu do telefonu a zaklapnu ho...Za chvíli Marek volá znova, ale nezvednu to.....vím, že jsem to přehnala......má právo být s rodiči.....a nemusí to znamenat, že na mě kašle.....Odhodím mobil vztekle do rohu a začnu vybalovat....Čistého moc není, takže vybalím dvě volný trička a zbytek hodím do koše na prádlo.....Když trička schovávám uvidím zpod kopy riflí vykukovat nějaký špunt....tuším co to je....a i když se bráním, tak nakonec vytáhnu flašku vína...moje oblíbená značka....vytáhnu špunt a čichnu si....voní úžasně....po tak dlouhé době bez chlastu je to jako by mě mučili...nechci, ale nakonec si dám flašku k puse.....jednou si loknu....tělem se mi rozlívá známé teplo....teď už to nejde zastavit...přijdou další a další loky....začínám být opilá a začínám se motat.....v hlavě mám motýlky...zvláštní pocit....je mi dobře...nemyslím na to co bylo s Tomášem...zpívám si...
"Ježiši, pojď se podívat jak je zase zpitá..." křičí nade mnou někdo...ležím v obýváku na zemi a zírám, kdo to tak vřeští....přituple se usměju, když vidím jak vyděšeně na mě zírá máti a fotr..."Já...škyt...nejsem...škyt....zpi-zpitá..." směju se a plazím se po obýváku po čtyřech jako pes...motá se mi hlava, ale je mi krásně...na nic nemyslím...nepřemýšlím, že to co jsem udělala je odporný...chovám se jako ubožačka...ale je mi to jedno...."Vstávej....slyšíš...neplaz se tu po zemi...." snaží se mě fotr zvednout, ale uhnu a uteču pod stůl...jako ubohej pes...Slyším jak máti volá Markovi.....je mi to jedno...i to že k nám dorazí za deset minut a vyděšeně se ptá kde sem a co se stalo..."Ta-dy....škyt....se...škyt...." chci říct jsem, ale najednou se mi obrátí žaludek a celý oběd i se snídaní jdou ven...už mi není tak krásně....je mi zle...klepu se jako osika..."Bože podívejte se na ni Marku...je ožralá jako dán....neměli jsme ji nechávat samotnou doma...kristovy rány...celé to pozvracela...." vzteká se fotr a vztekle odpochoduje do kuchyně.....Marek zatím odsune židle a vytáhne mě za ruce zpod stolu....Smutně se na mě podívá, chytí mě do náručí a odnáší do pokoje...položí mě na postel a zkomoruceně si opře hlavu o ruce...."Ma...škyt...ma....škyt...Marečku...já...já...já to nechtě...nechtěla udělat....vá-vážně....ne...." snažím se ho obejmout...ale uhne....."Prosímtě spi....zklamala si mě..myslel jsem že už jsi z toho venku...." schladí mě a v tu chvíli je mi hůř než kdy jindy...začnu usedavě vzlykat a snažím se mu to vysvětlit..."Já...ta flaška....byla ve skříni...měla sem strach že...že se na mě vykašleš, když víš, že už nepiju....a to s tím Tomášem...pořád na sobě cítím jeho ruce...Marečku prosím nebuď naštvanej...." vzlykám a je mi hůř a hůř, když vidím jak je Marek zklamaný...nevím proč ale mám chuť to všecko hodit na něj...on mě tu nechal...ale vím, že to je moje chyba...kdybych neměla flašky všude po bytě, nestalo by se to.....Zničeně se opřu zády a o zeď a brečím jako nemluvně....je mi zle...doufám, že mě Marek neopustí....nechci zůstat sama...nechci..."Pomněnko tak proč si to kruci neřekla hned? Vždycky to házíš na ostatní...myslel jsem že ti můžu důvěřovat...miluju tě, ale nemůžu tě hlídat jako děcko..." mluví pomalu......jakobych to nepochopila kdyby mluvil rychle...."Já tě taky miluju, a vím, že za to můžu..prosím neopouštěj mě....moc tě miluju!" štkám a nedokážu se mu podívat do očí...alkohol vyprchává....Čekám, že odejde...ale nakonec mě po nekonečně dlouhé minutě obejme....a dá mi pusu do vlasů....pak zašeptá: "Už mi to nedělej!" a já mu usínám v náručí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kačí kačí | E-mail | 4. srpna 2008 v 20:19 | Reagovat

nádhera!!!!

2 mončičák mončičák | 5. srpna 2008 v 17:58 | Reagovat

děkujinkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama