Září 2008

Deník princezny depresí XVIII.

20. září 2008 v 13:13 | Mončita |  Moje příběhy...
Kapitola XVIII.
"Vstávej princezno...léky.." budí mě brzo ráno ten mladý medik....docela jsme se spřátelili..dá se s ním mluvit..."Už?" promnu si oči...je teprve šest ráno...to mi snad dělá schválně...neochotně se posadím na posteli a polknu nechutně odporné pilulky....Dávají mi je na nervy...prý abych byla v klidu...cítím se po nich jako opilá....unavená...Skoro nevnímám...ale když přestanou působit je mi docela fajn...ale čím dál častěji trpím depresemi...přemýšlím a životě a smrti...jediné chvíle kdy je mi dobře jsou hodiny s Pájou...vždycky spolu ležíme v mojí posteli...povídáme si o všem možným...o škole...o klucích...jíme u toho kila čokolády a je nám dobře...z přemýšlení mě vytrhne doktorka...."Slečno, vypadá to s vámi velice dobře. Krevní obraz je v pořádku. Dělali jsme testy jater ale ty nedopadly moc dobře...Jak dlouho už pijete?" ptá se a dívá se mi do očí...Zatvrzele uhnu pohledem a mlčím..nemusí vědět všecko..to, že chlastám už dlouhý měsíce je jen moje věc..."No tak dobře, dneska po třetí hodině vás propustíme a rovnou převezeme na psychiatrickou léčebnu kousek odtud...tam si s vámi popovídá lékařka a uvidíme, zda budete brát další prášky a jestli tam zůstanete dlouho...zatím hezký den.." řekne po dlouhém mlčení a odejde...Do očí mi vyhrknou slzy...já budu sedět někde ve svěrací kazajce...panebože zrovna já....Musím něco dělat, nesmím o tom přemýšlet...le a šourám se chodbou k Pájině pokoji...cestou to ještě vezmu kolem bufetu a koupím dvě tabulky oříškové čokolády, ať má Pája radost...Když ale dojdu k jejímu pokoji čeká mě šok....je zavřený a před ním stojí plačící rodiče...dochází mi, že se něco stalo..."Dobrý den...kde..kde je Pája? Co se s ní stalo?" ptám se vyděšeně...koktám a doslova nejsem schopná slova...."Pá-pája měla zástavu...naštěstí ji doktoři oživili..ale její srdíčko je na tom zle..." odpoví mi plačící Pájina maminka...kolem mě jako by se zastavil svět...to nejde..nemůžu přijít o jedinou kamarádku...skoro sestru...která o mě ví všecko...Rozpláču se a přímo na chodbě se sesunu k zemi...Slzy mi tečou všude....čokolády spadnou na zem...Sestra, která mě viděla hned přiběhne, zvedne mě a posadí na lavici na chodbě....Pájina máma mě obejme kolem ramen a pláčeme spolu...."Ty si ta Pájinčina kamarádka viď? Pořád o tobě mluví...jak si rozumíte...jsem ráda že i v nemocnici není moje holčička sama..." zavzlyká a utře si kapesníkem nos...Pak vyjdou z Pájina pokoje doktoři a tváří se zasmušile...vysvětlují, že Pájino srdce je na tom víc než zle....že kardiostimulátor jí nejde kvůli velikosti srdce voperovat a dárce pravděpodobně dost rychle nenajdou...ale mají naději, že se to snad povede...Pájina maminka se sesune k zemi šokem...a já se rozběhnu do pokoje...jsem bez sebe vzteky a bolestí..proč sakra nedokážou azchránit jedinýho člověka, na kterým mi záleželo?? Co to sou za hajzly ti doktoři...mlátím polštářem o zeď...ječím jako pominutá...až přiběhne ten mladý medik, chytne mě a posadí na postel...Silou mě obejme...i když se bráním jako tygr tak se mu to povede...brečím mu do pláště a celý ho zamočím..je mi to jedno...všcko je mi jedno...Pak mi píchnou injekci a zase usnu...jako po každém záchvatu...
"...potom měla zase záchvat vzteku...ale uklidnila se...dostala injekci a za chvíli by se měla probudit..nebojte se, to je u ní běžné...záchvaty vzteku a zuřivosti se u ní objevují téměř denně..." mluví někdo....Polomrtvě otevřu oči.....v pokoji stojí Pájini rodiče a doktor jim něco vysvětluje...vedle nich stojí i moji rodiče....zase zavřu oči...Moji rodiče....jsou mi tak blízcí a zároveň vzdálení...nechodí za mnou denně....nenosí mi čokoládu....jen se mnou mluví...Sem tam mě obejmou...ale k čemu to...."Pomněnko vstávej..." zašeptá někdo a políbí mě na tvář...Otevřu oči a šokem málem omdlím..stojí přede mnou ten, kvůli kterýmu tady ležím...ten parchant kvůli kterýmu musím do léčebny...Vztekem celá zrudnu...posadím se na posteli a zaječím: "Vypadni odsud!!" "Ale Pomněnko já...já s tebou chtěl mluvit..omluvit se..prosím nevyhazuj mě..nedělej mi to..ani nevíš kolikrát jsem...brečel kvůli toho co se mezi námi stalo..kvůli toho co si udělala..." omlouvá se a zničeně se posadí do křesla...všimnu si, že má pod očima kruhy a celkově vypadá nezdravě...bíle...Je mi ho líto a zároveň cítím nenávist...ublížil mi..nechal mě v tom samotnou..."Pocem...." zahuhlám a natáhnu k němu ruce...Zvedne se a díky tomu zjistím, že...zase brečí...po tvářích mu stékají slzy a dolní ret se mu jemně třese..."Víš, jak tě nenávidím? Za to co sem kvůli tobě udělala...a hlavně za to...že tě pořád miluju..." řeknu mu a setřu mu slzy třesoucí se rukou...Podívá se mi do očí a já cítím zase ten pocit jako předtíím..pocit, že ho nikdy nechci ztratit...Potom se po dlouhé době políbíme...jeho rty jsou slané jako slzy....ale pořád tak měkké a horké...líbáme se snad hodinu..sotva popadám dech...Marek se posadí vedle mě a drží mě za ruku...jsem tak šťastná, že je tu...že mě miluje jako já jeho...Omlouvá se mi snad ještě tisíckrát...koupil mi obrovskou mléčnou čokoládu a kytici 60 růží....rudých jako krev...Mluvíme spolu dlouhé hodiny..líbáme se ještě dýl...po tak dlouhé době jsem zase šťastná...Pájini a moji rodiče mi dokonce přijdou říct, že našli pro Páju dárce...že bude žít dál...a že až nás obě propustí, tak pojedeme na víkend k Páji na chatu...všichni..i s Markem...Jsem nejšťastnější člověk na zemi..cítím se krásně...s Markem se jdeme projít nemocničním parkem...držíme se za ruce a je nám krásně...Markovi se vrátí barva.....smějeme se spolu....děsíme spolu holuby sedící v prostřed parčíku...až do konce návštěv....pak musím na pokoj a spát...a těším se na zítřek..Marek přijde hned jak bude moct....
"Vstávej princezno moje ospalá..." budí mě Mareček polibkem na čelo...s úsměvem otevřu oči a protáhnu se...Políbíme se.....cítím, že jsme oba vzrušení...Marek jde na chvíli na chodbu a za chvíli se vrátí...a zamkne dveře...Můj pohled je nechápavý, takže mi vysvětlí, že ukecal sestru a toho medika, abysme mohli být chvíli na pokoji zamčení...a navíc..že musel koupit kondomy...Přijde k posteli a já se posadím....Jemně mne obejme a líbá na rty...na uši...na krk...potom mi rozváže nemocniční košili a jemně si pohrává s mým tělem....lehneme si na postel a líbáme se....potom si nasadí kondom a jemně do mě vnikne....je to krásné..romantické a tak něžné..Marek mě líbá všude po těle....a pak jako na potvoru někdo zabuší na dveře a ječí ať otevřeme...Rychle se oba oblečeme, kondom vyhodíme do koše....já si rychle lehnu pod peřinu a dělám unavenou...Marek pomalu otevře dveře a zašeptá na doktora, že jsem zvyklá na to, že mi recituje svoje básničky, a že nechtěl aby nás někdo otravoval....otřesu se pod peřinou smíchem...Ale doktora to přesvědčí, řekne, žeuž se to nesmí opakovat a odkvačí pryč...Pak se odkryju a chytnu záchvat smíchu....slzí mi oči....a otřásám se smíchem jako šílená..Markovi to taky nedá a za chvíli se div, že neválíme po zemi...pak přijdou mí rodiče a jdeme společně na oběd....v nemocniční jídelně vaří humusy, ale s Markem mi tak nějak i líp chutná...po jídle jdeme všichni na pokoj...povídáme si a když naši odejdou Marek mi s potutelným úsměvem řekne, že zařídil aby mohl být můj psychiatr, a že nemusím do léčebny..samou radostí skáču jako klokan a objímám ho tak pevně jak jen to umím...Kdyžž odejde, zajdu se podívat na Páju...je sice bílá jako stěna a na přístrojích, ale v očích má pořád ty maličké jiskřičky...mluvím s ní skoro hodinu...ona jen sem tam kývne hlavičkou, ale to mi nevadí..hlavně že jsem s ní...jsem šťastná...večer na pokoji ležím a dívám se z okna na hvězdy...je jich tolik...a vypadají jako kopa teček na černém sametu...Přemýšlím snad do půlnoci o všem co se změnilo a co sem zažila v nemocnici...a hlavně nad tím, že zítra jdu domů....měli mě sice pustit už dneska, ale kvůli záchvatu z Páji říkali, že až zítra..přímo do domácího ošetřování...k domácímu psychiatrovi..Marečkovi...

Moje statusky

15. září 2008 v 15:19 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Hehe..jen tak, to co mám často na icku:









neodjížděj mi.....co tu budu bez tebe dělat???....to mi nemůžeš udělat...tys tu byla vždycky když mi bylo nejhůř..tys mě vždycky podržela...tys mě objímala když sem brečela že jsou proti mě...tys byla se mnou vždycky...a teď mi odjedeš..kurde



i know that i did so much mistakes...but my heart is forever your...je mappelle monique...háhá z frániny mi hrabe a v těláku čůrinkám smíchy

včera nejvííííííc....krinc prasoň....veverka s jazykem až na zem...já ti dám polojasno..si vypiješ...miluju tě nejvííííc...a doufám že ty dva příští rok zase uvidím...mooooc se mi stejská
Klidně pište i svoje statusky..ať se pobavíme

Smrt...

10. září 2008 v 19:58 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...
Smrt
Smrt, ta dáma v černých šatech z které husí kůže běží po zádech všem.
Smrt, ta jež vysvobodí z trápení nebo uvrhne do smutku a osamění.
Smrt, ta která přijde nečekána, nezvána najednou a provždy.
Smrt, je ta, která děsí lidi ze spaní a ty, jež jsou jí blízko táhne do zatracení.
Smrt, která bere lidem přátele, ta která mučí srdce mnohá.
Smrt, je to co je nekonečné a vždy pokračující zlo.
Příště budu pokračovat....

Poezie pokračujeeee

9. září 2008 v 20:58 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...
Bloudím
Temnou ulicí bloudím sama.
Jen lampy bledým světlem na cestu mi svítí.
Cestu, která trnitá jest a plna zmatení.
Cestu na kterou mě poslaly hloupé činy dětství.
Proč člověk si uvědomí co pokazil až po dlouhé době.
Době která nejde vrátit.
Slova, jenž vyřknuta byla již nikdo vrátit nedokáže.
Činy, jež pokazily vztahy vzkvétající.
Činy, jež činiteli cejch přilepili, a nikdy už jej nikdo nezmění.
Cejch, který přilepen mám já nic hezkého není.
Chyb jsem udělala víc než dost.
Pokazila vše co jen okolo pokazit se dalo.
Udupala jsem lásku jako květinu vzkétající za slunečního svitu.
Ublížila lidem okolo, ba nejvíce ublížila sama sobě.
Nejbližší se zády ke mě otočili.
Už nikdy tu dobu nevrátím.
Už nikdy to co se stalo nezvrátím.
Ale věřte vy, které jsem svým chováním znechutila,že
to co bylo jest daleko za horami.
Své chyby, byť pozdě, jsem si uvědomila.
A nikdy je opakovat nehci.
Bohužel někdy láskou zaslepená chyby delám zas a znovu.
Tak prosím přimhuřte oči a řekněte si, že to co činím dělám bez rozmyslu a zkratovitě.
A neotáčejte se ke mě zády, neboť tím mi ubližujete a srážíte mě ke dnu.
Omlouvám se vám za to co bylo.
A děkuji těm, kteří stáli při mě i v nejhorších chvílích, těm, kteří mě objímali když na mě dopadala tíha mých činů.

Každej je stejnej

9. září 2008 v 14:09 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...
Každej je stejnej...
Upřímnost už v dnešní době není IN!
Kdo je upřímný ten přijde leda k úrazu.
Každej je stejnej.
Všichni chtějí jen jedno.
O to jak se cítí ten druhý se nestarají.
Nezajímají je city druhého.
Jen si chtějí užít, nic víc.
Když nedostanou co chtějí tak je zle.
Ignorace je jejich řešením.
Nedáš?
Skvělě, je konec.
Tohle myšlení tolika lidem ublíží.
Jenže říct narovinu co chci, je těžší než slibovat modrý z nebe.
Radši nakecají lidem sldaký slůvka, aby dosáhli svého cíle.
Ale omluvit se pak nedokáží, že srdíčko pošramotili.
Rada je jednoduchá.
Nevěř někomu kdo modré z nebe ti slibuje a jde přitom za úplně jiným cílem.

Jen tak z nudy...básnička z hodin...

8. září 2008 v 21:03 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...
V hodině
Sedím takhle v hodině a dloubám se v nose.
Koukám přitom okolo, nečum na mě kose.
Hodím šušeň na sousedku vedle.
Zírá na mě jak kdyby spadla z jedle.
Pak se zase otočí a já se dál nudím.
Z týhle příšerný nudy každou úču prudím.
Učitelka mi poznámku dala.
Jak vrah se přitom na mě dívala.
Jen se blbě usměju a do lavice se ploužím.
Po troše zábavy v tomhle dni toužím.
A pak se to stalo.
Nějaký prase si usralo.
Smrad všude jak v opičárně.
Todle teda smrdí řádně.
Všichni oči vykulí.
Učitelka se před tabulí se obulí.
Vstávám rychle z lavice a na chodbu běžím.
Za tím krásným vzduchem svěžím.
Tak tohle je hodina v jedný nudný škole.
Radši bych už celej den prokopala v dole.
Jop..sem se nudila...

Střední škola....makačka jako bejk...

8. září 2008 v 13:56 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Ahojka lidičky...letos sem nastoupila do prváku a řeknu vám je to záhul...denně chodím domu unavená....kupuju další a další učebnice...je to dost masakr...ale doufám že si zvyknu...tak pojďte pokecat jaký pro vás byl prvák...na jakých školách ste atp...třeba mi poradíte jak to zvládat..pá vaše monique

Song....

7. září 2008 v 13:01 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...
Srdce v jednom ohni
Je zas jeden hnusnej den, jaký nemám ráda.
Procházím se ulicí a kapky se snáší.
Spěchám k domu přes ulici kde mám kamaráda.
Když vycházím do schodů těžký vzduch se všude vznáší.
Zazvoním a čekám až přijde otevřít.
Dlouho se nic neděje tak to zkouším zas.
To že nejsi doma se mi nechce uvěřit.
Pak uslyším za dveřema podrážděnej hlas.
Ref.
Srdce v jednom ohni mám.
Pocity smíšený.
Bolestí nad reakcí tvou skoro nedýchám.
Je to prostě určený.
My dva k sobě nepatříme.
Teď už došlo mi to snad.
Až se příště uvidíme.
Nikdo z nás dvou nebude rád.
Sloka
"Copak tady děláš zlato?" usmíváš se mile.
Než si dveře otevřel tak to trvalo snad rok.
Usmívání oplácím snad nekonečný chvíle.
Pak se divně potácím a přes práh dělám krok.
Zavedeš mě usměvavě do pokoje ke stolu.
Posadím se do křesla a nepřítomně koukám.
Sedíme tu dlouhou chvíli naposledy pospolu.
"Copak říkáš zlatíčko?" ptáš se když si broukám.
"Chtěla jsem ti říct jen jedno. Že tě hrozně miluju."
"Ježíš to mě překvapilo, netuším co odpovědět.."
Toho že jsem ti to řekla v další chvíli lituju.
Připadá mi, že od teďka tu jen hloupě budem sedět.
Ref.
Srdce v jednom ohni mám.
Pocity smíšený.
Bolestí nad reakcí tvou skoro nedýchám.
Je to prostě určený.
My dva k sobě nepatříme.
Teď už došlo mi to snad.
Až se příště uvidíme.
Nikdo z nás dvou nebude rád.
Sloka
Nikdy jsem neměla říkat ti co cítím.
Chladně jsi mi odpověděl, že to je jen rozmar.
Já teď tmou až nekonečnou pod zemi se řítím.
Všechny moje hloupá slova teďka přijdou nazmar.
Lituju že nebude to nikdy jako dříve.
Nedokážu se podívat do tvých hnědých očí.
Už je pryč ta nekonečně mlčenlivá chvíle.
Celý svět se pode mnou bolestivě točí.
Ty už nejsi kamarád, vždys´byl něco víc.
Teď to víš je ti to jedno skoro jsi mi řekl.
Z přátelství teď našeho není vůbec nic.
Jako by mě ďábel sám v kotli touhy pekl.
Nebudeme přátelé, já to nedokážu.
Ty bys byl rád kamarádem, to jsi mi sám řekl.
City svoje hloupý bohužel si nezakážu.
Za kamaráda já tě nechci protože den s tebou by se jen vlekl.
Ref.
Srdce v jednom ohni mám.
Pocity smíšený.
Bolestí nad reakcí tvou skoro nedýchám.
Je to prostě určený.
My dva k sobě nepatříme.
Teď už došlo mi to snad.
Až se příště uvidíme.
Nikdo z nás dvou nebude rád.

Proč

6. září 2008 v 20:13 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...
Proč...
Proč slunce září?
Aby hřálo ty co milují.
Proč sníh zebe?
Aby se milující mohli vzájemně zahřívat.
Proč květiny voní?
Aby zamilovaní mohli být jejich vůní opojeni.
Proč je vítr?
Aby mladík mohl za ucho zastrčit dívce neposedný vlásek.
Proč je voda?
Aby poskytla lásce plout po světě.
Proč jsou city?
Aby se člověk cítil krásně s někým koho miluje.
Proč je smutek?
Aby se dva milující mohli utěšovat.
Proč je láska?
Aby byl svět krásný, neboť láska je odpovědí na všechny otázky.

Omluvka

3. září 2008 v 17:45 | Mončita
Miláčci moc se vám omlouvám ale teď toho nebude moc přibývat...ptže začla škola a prvák je pekelně těžký...noví učitelé..spolužáci...si musím zvykat a budu mít spousty učení...takže tu něco přibude asi jen o víkendech...