Říjen 2008

Pro miláčky

24. října 2008 v 19:54 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...
KAMARÁDKA
K do je mi nejblíže ze všech lidí?
A kdo do mě jak do otevřené knihy vidí?
M á mě rád takovou jaká jsem doopravdy?
A jedná se mnou vždy jen podle pravdy?
R ád si vyslechne co na srdci mám?
A je to človíček s kterým se nikdo necítí sám?
D ává mi to nejcennější na celém světě?
K do mi poradí jen v jediné větě?
A no jsi to ty a je to pravda krátká, tak čti mezi řádky ať víš, že jsi má dokonalá...

Znova básnička...

23. října 2008 v 17:33 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...
MILUJU TĚ
M ožná už tušíš co chci ti povědět.
I když to bys už z mého chování mohl vědět.
L asenko s tebou je mi skvělě.
U ž se nemusím, když jsem smutná, tvářit vesele.
J á a ty budem vždy svoji.
U ž na vždy já tvou a ty láskou mojí.

T ak nauč se číst mezi řádky.
bĚž dopředu a nikdy zpátky.

Pro mého budoucího prince...

Další básničička

23. října 2008 v 16:06 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...
Ten nebo spíš ta pro kterou to je to ví...

PROMIŇ
Promiň mi má slova.
Slibuji, že neřeknu je znova.
Promiň, že jsem ti nadávala za něco za cos nemohla.
Na nic víc než vztek jsem se v tu chvíli nezmohla.
Bolelo mě to víc než tušíš.
Tak neubližuj mi tím, že tohle přátelství "zrušíš".
Nechci se litovat a dělat ubohou.
A doufám, že aspoň tato slova pomohou.
Tak prosím odpusť mi, jsem na kolenou.
A prosím boha ať jsme zas dvě co na tuhle hádku si nevzpomenou.

Úvaha do školy...chci názor

17. října 2008 v 20:50 | Mončita
Muži vs. Ženy v rodinách

Položme si základní otázku, zda v rodinách bývají velitelem častěji muži či ženy? Oboje pohlaví by vám řekly, že oni jsou ti utlačovaní. To by pak vlastně velitelem podle tvrzení nebyl nikdo. Podle mě existují dva "základní" typy žen a mužů. Jeden typ jsou takzvaní "GENERÁLOVÉ" a druhý "TICHOŠLÁPCI". V každé rodině zpravidla bývá jeden generál a jeden tichošlápek (logicky víc jich není možných) a aby se nám pohlaví nehádala tak neuvedu, kdo bývá generálem častěji, neboť to záleží víc na genetice než na mě. A navíc by pak někdo mohl zpochybňovat můj názor. Ale vraťme se k původnímu.

Generál bývá v rodině jasný vedoucí. Nikdy a za žádných okolností se nenechává utlačovat a ani nebere v potaz ničí jiný než svůj názor. Podle něj musí rodina klapat. Pokud je generál muž, pak neexistuje, aby mu žena zakázala jít s kamarády "na jedno" či na fotbal. Pokud je generál žena, pak se muž ani neopováží pípnout, když s ní musí absolvovat jí tak "milované" nákupy. Pokud jsou v rodině dva generálové, pak nezbývá nic jiného, než si při návštěvě takovéto rodiny nasadit přilbu a schovat se do krytu, neboť hrozí vážný úraz při přitakávání jednomu či druhému partnerovi.

Ovšem obráceně je to v případě tichošlápka. Takovýto člověk jen tiše přikyvuje a někdy se zdá, že ani nemá svůj vlastní názor. Když je to muž, pak pouze chodí do práce, obstarává děti a pomáhá manželce. Pokud je to žena, pak vaří, uklízí, pere a dělá další "užitečné" práce aby svému milému udělala radost. Tichošlápci bývají milí až "vlezdoprdelkovsky". Všecko co řekne protějšek je téměř svaté.

Ve většině rodin bývá jeden generál a jeden tichošlápek. Pokud se dva lidé podobné povahy sejdou v jedné domácnosti tak bývá buďto válečná nebo téměř tichá. Pokud se totiž sejdou dva generálové, pak při většině jejich rozhovorů létají nože, vidličky, talíře atp. A naopak když jsou dva tichošlápkové tak je hádka většinou naprosté tabu, neboť ten druhý má pravdu.

Nyní uvedu příklady, kdy jsou v rodině generálové muži a kdy ženy.

1. Muž-generál, žena tichošlápek: Muž přijde po práci domů a ode dveří ječí: "Miláčku mám večeři na stole?" A manželka jen tak, tak stihne doběhnout do kuchyně a večeři nachystat.

2. Muž- generál, žena-generál: Muž přijde z práce a povídá: "Jdu s kamarády na pivko" a žena přiběhne nasupeně z kuchyně a spustí sáhodlouhý seznam důvodů, proč muž nikam nepůjde. Poté se strhne hlasitá hádka, která končí tím, že žena práskne dveřmi s hlasitým: "Tak si běž!" a muž nasupeně zaječí: "Nikam nejdu! Přešla mě chuť!"

3. Žena-generál, muž- tichošlápek: Muž přiběhne nadšeně z obchodu a najde manželku, která se chystá k odchodu. "Kam jdeš miláčku?" ptá se. "Ale s holkama na kosmetiku." Odpoví žena. Muž jen s úsměvem kývne a jde koupat dětičky.

4. Žena-tichošlápek, muž-tichošlápek: Manžel přijde domů a čeká ho na stole teplá večeře. Potom si povídá s manželkou. Namasíruje jí záda, ona mu za to otevře pivo a svět je pro oba krásný.


Pohádka na dobrou noc

17. října 2008 v 20:49 | Mončita |  Moje příběhy...
SNĚHOVÉ KOUZLO
Byl den tajemný a nesmírně studený, malá Terezka však naději neztrácela, že za mráčky nad sněhem se vyloupne žluté sluníčko a zahřeje její zmrzlé ručičky. Sedí před vysokou zdí modrého dětského domova a doufá. Doufá, že najde maminku a tatínka, ty které toliko nocí oplakala, pro které toliko obrázků pastelem malovala. Tu najednou slyší, že teta ji z okna volá, že oběd již nachystaný má a jíst musí. Zvedne se maličká a běží maličkými krůčky do jídelny. Mezi děti, které jsou její rodina, tak veliká a přesto se cítí osamocená. Bez maminky a tatínka. Posadí se ke stolu a s vděkem přijme pohlazení od jedné z tet. Ta ji vrásčitou dlaní pohladí po hnědých vláscích spadajících až na drobná ramínka. Vezme do drobné ručičky lžíci a pomalu jí polévku. Je horká a malé div, že nespálí jazyk. Trošičku sykne, avšak na otázku tet, co se stalo jen zavrtí hlavičkou a dál jí. Potom si dá druhý chod. Omáčku se dvěma knedlíky. Trošku se povrtá v mase, ale půl jídla nechává a zase si běží sednout na schody před Dětský domov a čeká; tak jako každý den. Ať už je zima nebo léto, každý den maličká Terezka sedí před domovem a čeká na rodiče. Ti však nepřicházejí, nechávají maličkou v naději, že přijdou, byť ví že se tak nestane. Kdysi nebohé Terezce slíbili, že až najdou nový domov, tak se pro ni vrátí, ale slib zůstal viset ve vzduchu. Nikdy nesplněn. Malá však naději neztrácí a doufá dál. Nikdo jí neřekne; "Maličká už nečekej, rodiče jsou pryč, navždycky." Nikdo nechce těm modrým očím brát naději a radost. Dnešní den je však jiný než ty ostatní. Terezka to cítí a ví, že dnešek přinese něco nového. Sedí na studené zemi a dívá se k nebi. Malé ručičky spjaté v prosbě. Když tu najednou započalo sněžit. Sněhové vločky dopadají Terezce na hlavičku a malá se třese zimou. Najednou však jedna vločka dopadla malé na dlaň a neroztála. Terezka údivem doširoka otevřela očka. A najednou vločka šeptá:"Jsem vločka sněhových přání, tys mne chytila a proto si můžeš přát cokoliv jen budeš chtít, po čemkoli jen tvé srdíčko touží. Vše bude splněno." Maličká přání nevyslovila nahlas, jen v hlavičce usilovně myslela na rodiče. Tu najednou vločka zmizela. Terezce vyhrkly slzičky do očí. Copak si přála tolik, že ani vločka přání nedokáže splniti? Maličká zklamáním ani nedýchá, běží do svého pokojíčku, padne do tvrdé postele a usedavě vzlyká. Tety chodí kolem ní, každá ji hladí, avšak malá Terezka nedokáže mluvit o zklamání, které zažila. Jen dál pláče. A pláče celý zbytek dne, i celou noc. Nedokáže ani vyslovit jak ji bolí, že vločka lhala. Mělo to být přeci její kouzlo. Po dlouhých hodinách bolestivého pláče maličká neklidně usíná. Netuší co bude dál, když i vločka zklamala. Ráno po probuzení jde Terezka unaveně na snídani. Chleba s máslem jen poválí v pusince a jde zpátky na pokoj. Chce být se svou bolestí sama. Pak se ale stane ono sněhové kouzlo. Jedna z tet přijde za Terezkou na pokoj a praví: "Maličká Terezko, sbal si svůj kufřík. Půjdeš domů." Maličká se zvedne s postýlky a neví co dřív. Honem hází svých pár věcí do maličkého kufříku. Do ručky vezme plyšového medvídka a schází ze schodů. Na posledním schodě se zastaví. Před sebou vidí dva téměř neznáme lidi, ale v srdíčku cítí, že to jsou oni. Ti které tolik nocí a dní chtěla pohladit. Ti kterým se chtěla stulit do náruče. Už na nic nečeká a rozběhne se mamince v ústrety, je jí jedno, že ji nechala v Dětském domově, miluje ji a přes všechny ty slzičky. Maminka ji něžně přivine k sobě. Políbí na voňavé vlásky a rozbrečí se jí do nich. Tak dlouho toužila svou maličkou mít zase u sebe. Nedovolovala to ale situace, v které se ocitla. Teď ale může být se svou malou zase, může ji políbit, pohladit, už bude navždycky šťastná. Pak Terezka odchází s maminkou a tatínkem domů Do maličkého bytu akorát pro tři. A už nikdy neproplakává noci.