Červen 2010

Věci se vyvíjejí správným směrem

29. června 2010 v 19:40 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Tak tak. Včera, ach včera jsme spolu byli. Poprvé v tomhle způsobu. A bylo to nesmírně fajn. Nejdřív šlo o něco jiného, ale papat s ním svačinku, čučet na horora a povídat si má svý kouzlo. Takový ten obyčejný začátek. Jak se to bude vyvíjet dál netuším. Snad dobře. Jinak dneska sem se opět spálila na vejstříhu. Joo už se namažu než půjdu ven. A taky sme se s Hugiiinou čachtaly v sinicích a samy sme dvě veliké sinice a byl to všeobecně fajn den. Sice sem svůj osobní voňavý fetiš po něm měla jen do nějakých čtyř hodin, ale i tak, sem si zapamatovala víc, než bych chtěla. A teď to cítím všude okolo. Ale je mi z toho fajn. Heč heč zítra výzo a pak konečně zasloužené volno. Pracovní. Celé dva měsíce, ale těší mě aspoň fakt, že budu mít vlastní lovka a některej čas budu trávit s ním. Konečně se půjde na ten syklbáj. Doufám no. Jau, štípe mě mé klíště. Příjemná věc ta Betadina. Tož asi to ukončím. Se nudím, tak budu čekat na chlupáče. A nemám zapnuté bedýnky tudíž nemohu poslouchat Why do i love u. To mě žere. A žere mě, že nevím, kdy mi začíná šichta. No nic. Končíme, a přes prázky se budu snažit aspoň co dva dny napsat nějaký new info, ale vidím to bledě. Pokud nebude nálada a budu někde v trapu, tak toho moc neudělám. Tak se předem ospravedlňuju. Cmuk

Litujete rozhodnutí?

27. června 2010 v 21:26 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Já dneska udělala jedno rozhodnutí. A teď ho lituju. Strašně moc. Mohla sem strávit celý den s ním. Ležet v pelechu. Jenže já to neudělala. No a dopadla sem jak sedlák u Chlumce. Ale tak, jo, měla bych být zvyklá a za ty dva měsíce se snadněco změní. Jinak včera byla oslava, fajně sem se pobavila, pocpala ovocným a zeleninovým salátkem. Pohrála si s Nany a vyslechla ódy na svou postavu (onkel nemá vuby a nevidí). Pak sem dojela dom a dala si status. A on se vyjádřil. Zírala sem, páč ten status zaváněl pozváním. Jenže nebylo kde. Tak se to přesunulo na dnešek. No, čekala sem, že nic, ale vzpoměl si. Jenže já se rozhodla jet. Takže z toho nic nebylo a teď lituju promarněné šance. Protože u stejce, kde sme dneska opejkali a kterýho sem vyměnila za něj (jo, měl přijet, ale bolely ho nohy, zase) sem stejně byla myšlenkama s ním a doufala. Bylo sice fajn, Žužu mi pozvedla náladu, narvali sme se masem. Ale padaly časté hlášky na "vztah" mezi mnou a jím. Od hlídání při keksu počínaje a u opékání se mnou a mojí famij konče. Bylo by to krásný, ale nejde to lusknutím prstů. Snad. Možná. Uvidíme, co bude. Zítra ráno je naděje. A pak jedině sobota a... další dny kdy spolu budeme v práci. Tak snad je ještě možnost. Maličká. No nic, deprese stačila, půjdu se vybulet číči do kožucha. Dobrou nocenu :-*

Let´s whisper...

26. června 2010 v 10:41 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Yeah. Ten hlas. Ty slova. Ten šepot. ♥♥ Ale od začátku:D Teď sem došla z tam tamu, kde budu od 1.7. až do 31.8. tvrdě zařezávat. Těším se, jak sem řekla i jemu, jak malé miminko :) A tam se too stalo. Jen tak si pobíham po ploše s papírovou bednou. Na tváři blažený úsměv. A pak sem to spatřila. VON! :D To by nebylo tak podezřelé, ovšem to, že na mě spočinul očima častěji než obvykle bYlo podezřelé. Navíc se chce vetřít na potkošpárty. Ale to by taky nebylo podezřelé. Ovšem ten zářivý bílý úsměv ten podezřelý byl, potom ten usměvavý pozdrav, navíc další úsměv dyž šel okolo. To je nadmíru podezřelé. A zakončí to tiché připlížení za můj krásnej chrbát a zašuškání do ouška toho magického data (1.7.), tak to bylo moc. Sem si myslel že sem to slyšela jen já, ovšem drahý god právě podotkl, že se na mě zajisté těší. Sakra! Zase žádná utajená romantika. Myslím, že tohle léto bude průlom. Neb mě čeká 2 měsíční a pak pokračovací robota, velkáá oslava v srpnu, výlet do Prahy za poznáním zoo a Piizizíčka, výlet do Brna na Masárnu. Krásné krásné. Strašně se těším až ve středu popadnu výzo, vyletím ze školy a dřív jak za dva měsíce mě tam nikdo neuvidí. Po škole zajdu na Eclipse s Leoškem a Hugoškem. To bude akce století. A od čtvrtka je ze mě modrá mikinka se zástěrkou. Strašně se těším na ty lidi tam. Na něj. Na Pupíčka. Aj na ty molice. Však se snesem ne? Prostě nádhera nádhera nádhera. Celá se rozplývám a chci už teď vědět jak to dopadne. Jak skončíme, začneme, budem pokračovat. Sem celá taková plná očekávání, protože z toho šepotu něco cítím. To nebude samo sebou. To bude nářez. No tož euforie stačila :D půjdu dokrmit plazíky :-* Mějte se taky tak nádherně jako já :-*

Dneska budeme zpíívat ;)

25. června 2010 v 13:58 | Mončita |  Videjka
Joo zazpíváme si:
Let´s singing with me :) luv it :)

Jahody+čokoládka= maximální potěšení

24. června 2010 v 11:42 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Žejo? Už podruhý sem dneska nacpala do hubičky čokoládičku a zajedla jahodou. To vám je taková slast. A jinak nyní vařím bamboji. Potom je zdlábnu a pojdu von. Jo a včera. Ach včera. U dvou statusů. Uplně sám. Fajně sme pokecali, ale neustále mi vrtá hlavou důvod. Inu buď se to vyřeší, nebo prostě nezjistím příčinu. Ale i tak, tenhle stav se mi líbí. Tož uvidíme, co se z toho vykokoptí. No a jinak ve škole nuda, nuda, nuda. Teďka čekám až se dovaří. A zítra piatok. Muhehehe. A pak pomaličku konec školního roku. Jakpak se těšíte na prázky? A copak plánujete? ;) Tak pište pište. Zatím bájo ;) pak sem ještě dodám nějaký písničky.

Kariéra zpěvačky

23. června 2010 v 16:36 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Tšáves Nejdřív mě napadlo, že se zase budu pitvat ve své depresi. Smutnit, že se stále opakuje tentýž stav (bože ten muž tam vážně močíškoda že blbě vidím) a mě to stále dojebává. Pak mě ale napadlo, že vlastně utápění v depresi je poněkud nudné, když to člověk opakuje denně. Stejně jako je nudná má migréna. Spí tu se mnou, leží tu na mý mozkovně a nejde pryč. Nevadízvykla sem si na ni. A tak nebudu tropčit depresivní hluposti, ale shrnu dnešní den. Inu ve škole. No kurec to byla nuda. Objevila sem tam to co mě rozdepresivnělo, čuměla sem na Pžátele a tak dále Po škoule sem jeloo s Maminkou do nějaký prdele podepisovat smlouvu. Stanu se tam profesionálním "flájbojem" a budu vraždit nesmrtelné kumáry A tak se plynule dostávám k tomu, že s Růženou profesionálně parodujeme písničky známých autorů (Karel Plot, Cucka Kondráčková atp) a děláme z nich naprosto fekální hovězárny a že nám to jde, to uvidíte již brzy na Jůtůbe Autogramiádu máme již příští týden. Tak se stavte. Podškrábnem vám podprdy, slipečky a podobné mňamulky Ha ha nyní mne napadlo, že slečna Šášula nesdílí Pytlíkovo nadšení. Tak snad má Božetěcha pravdu a vydrží to týden. Byť vím, že Božena s Pytlíkem zřejmě nebude. No snad hohoskopal nelže a uvídáme již brzy Mňohoho. Jinak, zejtra pár nudných TH a milovaná pané Hmééé mi dala za dva. Nechápu jak to je možné, ale je to tam. Což značí jen jednu troječkusem na sebe hrdéé!! A nyní přemýšlím, zda pojedu do Práglu. Neb to vypadá, že se něco trošičku odšumělo do pozadí. Ale nechci se tím stresovat. Migréna týhle intenzity mi bohatě stačí No, a ještě bych měla jít podepsati smluvu a doufám, že to teda dopadne a nějaký ty šlupáčky padnou. Chjo už sou tu zase prázky. Leze na mě takovej ten "pocit". Ale to přejde, prázdniny sletí, bude NB, přijde třeťák. Pak zase prázky a pak konečně čtvrťák a konecTj radosti pro nic co? Pak totiž už jen Brnéčko a novej život. Inu dobájila sem. Půjdu. Cmuk :-*

Smutný bludný princ (jednorázovka)

22. června 2010 v 19:02 | Mončita |  Moje příběhy...
"Připadal mi jako bludný princ. Neustále vážný pohled. Úsměv na jeho tváři jsem vídávala čím dál tím méně. Kam zmizel ten veselý kluk, který se smával často. Teď jen zamyšleně sledoval neviditelný bod před sebou a v očích se mu leskly slzy. Nevěděla jsem, jak mu pomoci. Nepustil mě k sobě. Jako by nás dělila barikáda mojí lásky. Snažila jsem se mu myslí přiblížit, vycítit, proč zarytě mlčí a pozoruje ciferník hodinek. Ignoroval mne. Neměla už jsem sílu se snažit mu pomoci, když i mě tím podkopával nohy. Všechnu energii jsem věnovala myšlenkám o něm a přitom jsem sama nejlépe věděla, že on myšlenkám na mě nevěnuje ani setinu. Byla jsem pro něj vzduch. Tesknila jsem pro něj, jako labuť teskní pro partnera. On to nevěděl, nebo možná věděl a bylo mu to jedno. Pak se to ale najednou změnilo. Na obvyklých místech jsem ho už nevídala. Zvykla jsem si, že už není na koho se dívat. Uzavřela se do sebe a striktně si zakázala myšlenky na něj. Jen do chvíle než se znovu objevil. Najednou stál předemnou. Smutný pohled jako by zmizel. V očích měl znovu ty veselé ohníčky. Nevěděla jsem, co dělat. Stála jsem proti němu, oči upřené do těch jeho studánek. Natáhl po mě ruku a já se ho chytila. Jako by neslyšně říkal: "Nikdy tě neopustím. Miluji tě!" Rty se mu pohybovaly, ale neozýval se zvuk. Jako by se čas zastavil. Držel mě. Přitáhl k sobě a políbil. Nic hezčího jsem si nemohla přát. Ale pak najednou..." prudce jsem se posadila a zírala před sebe. Ach jo, zase jen sen. A přišlo pošmourné ráno.

Videjka..

22. června 2010 v 15:05 | Mončita |  Videjka
Trošku zábavičky
Můůj oblíbenej večerníček:


Prázdniny

22. června 2010 v 14:53 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...
Jen pár okamžiků posledních
A je závěr školních dnů nevšedních.

Už žádné vstávání v sedm ráno.
Ano, vážení, tak je to dáno.

Batohy do kouta letí hnedle.
Kdo se nudí, ten je vedle.

Prázdniny jsou zábavy rej.
Tak člověče nesmutni a hrej.

Prožij dva měsíce plné lásky.
Sbal krasavce nebo krásky.

Nestrachuj se, že se nezabavíš.
V nejhorším na kafe se k tetě stavíš.

Vyražte se bavit, neseďte doma.
Odpouští se sem tam, i nějaká sodoma.

Blouzním, radostí píšu nesmysly.
Ale stejně teď žádnej nemyslí ;)

Pam pam trá dá dá

21. června 2010 v 8:42 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Krásné deštivé ráno. Taky sedíte ve škole a nudíte se? Já teda jo. A celkově celej víkend byl takovej nějakej nijakej. Byla sem akurát doma. A psala. A byla v depresi a jak ste si všimli, tak sem psala samý veselý příběhy. Ano, uznávám, že byli depresivní, ale byl to odraz stavu psychiky, a někam to jít muselo no. Snad sem vás nedostala do příliš hluboké deprese. Inu jinak dneska je jeden z posledních dní školy (spíš týdnů) a mě je tu tak nějak nudno. Stále. Mám psát zava, ale absolutely se mi nechce, takže se na to vykašlu a půjdu pracovat na další depresivní detektivce nebo jak se příběhům se smrtí říká. Nějak sem se v tom shlédla. Člověk se tím psaním tak nějak dostane mimo realitu, stává se hlavní bytostí příběhu a nevnímá okolní svět (teda aspoň já tyhle stavy zažívám, a upřímně řečeno stát v kuchyni s nožem a chystat se ho zabít je můj velký tajný sen). Jo asi se ptáte, proč píšu takový depresivnosti. Inu důvod je jednoduchý, za prvé sem včera něco ukončila, on se k tomu vyjádřil, doufala sem, že by se mohla rozvinout debata, ale jaksi ne. Si tak říkám, esi to není stresem. Ohlala Leoš má právě mou drahou Brigituu (Gedžitku) a ještě se dovoluje chlubit. Ts. Ale zpět k původnímu tématu. Ano, tedy doufám, že je to stresem. Ale jak můj id, tak mé ego a superego vědí, že to stresem asi nebude. Že je to prostě, nevím čím, možná uzavíráním kapitoly, nechutí psát, nebo prostě něčím no. Jak tak čumím na hodiny, tak vidím, že mi za pár minutek zvoninká. Taakže dnešní plán napsat článek je splněn. Tudíž odpoledne se tu maximálně protáhnu, a pokud bude mít znovu napsané, že škytá a znova v tom lítá, tak se pustím do vraždění, tentokráte opět muže, ale ještě musím přijít na způsob. Možná nevěra a jed ve víně? Hmm uvidíme. Krásný depresivní den :-* a btw taky máte rádi, když vám někdo řekne, že jste komplikovaná osobnost (v překladu divná)? Já to naprosto miluju.

"Pro tebe všechno" zašeptala..

20. června 2010 v 12:36 | Mončita |  Moje příběhy...
                  Ruka se jí bezmocně chvěla. Žiletka jako by nechtěla projet tenkou kůži zápěstí. Pak se ale objevila ranka, maličká. Podél nejviditelnější žíly. Dokázala to. Konečně dokázala to, o čem tolik měsíců snila. Ukončit trápení. Z ruky jí stékalo několik stružek horké krve. Naposledy se rozhlédla po svém pokoji. Naposledy pohladila svou kočku, která seděla naproti ní a předla. Jako by tušila, že přede na rozloučenou. Začínala se jí z tváří vytrácet barva, upustila krvavou žiletku. Konečně měla pocit, že udělala něco správně. Za poslední měsíce měla pocit, že všecko dělá špatně, odhání od sebe toho, kterého miluje. A když ho má, nedokáže s ním být a udržet si ho. Teď už nebude přebytečná. Cítila, jak se jí z těla odplavuje život. Sesunula se na bílý koberec, který měla v prostřed pokoje, objevovala se na něm červená skvrna. Než přestalo její srdce navždycky tlouct, než z jejích očí zmizely ohníčky života, přehrávala si vzpomínky na něj jako film.
                     Potkali se asi před třemi měsíci. Už když ho poprvé viděla, věděla, že on je ten, bez kterého nepůjde žít. Vybavovala si každý detail. Že je vyšší než ona, že když se směje dělají se mu roztomilé vrásky kolem rtů a očí. Že když se mu dívala do očí, podlamovaly se jí kolena a že milovala jak ji jemně píchal bradkou a někdy i rašícím knírkem. Znovu se jí začaly řinout slzy. Dech se zpomaloval, ale neustále vzpomínala. Znovu byla s ním. Stála proti němu a poprvé ho zdravila. Nesměla se usmívala a nevěděla kam s očima. On byl tak nad věcí. Obdivovala ho. Obdivovala, že i když jí říkal, že je smutný, nikdy to na něm nešlo vidět. Pořád tatáž kamenná tvář. Jen vyjímečně vídala jeho smích a o to více ho milovala. Nebyl dokonalý. Zuby neměl jako podle pravítka, někdy to přeháněl se zdravou stravou a přepínáním sebe sama, ale milovala jeho cílevědomost. Když se pro něco rozhodl, byl ochotný pro to udělat cokoliv. Vzdát se čehokoliv, jen aby dosáhl svého snu. Byl to sice častý důvod jejich hádek, ale byla by mu odpustila i vraždu. Ale ne to, co udělal před měsícem. Jakoby mimochodem jí řekl, že ji nemiluje. Nemilosrdně ji odstrčil, když se mu s pláčem vrhnula kolem krku a prosila ho, ať svá slova vezme zpět. Nedokázala uvěřit, že ten, který jí sliboval společnou budoucnost jí lhal. Nepřipouštěla si to. Nedokázala pochopit, že ji opouští. Vyklopýtala z jeho pokoje. Popadla svou bundu a utíkala pryč. Dvakrát zakopla na rovném chodníku, protože přes slzy neviděla. Obě kolena rozedřená do krve ji bolestně připomínala, že krvácí, ale bolest ignorovala. Domovní schody chtěla vyběhnout po třech, ale zakopla a bolestně si rozbila nos. Ležela na schodišti a plakala. Slzy se mísily s krví a pod ní vznikala kaluž. Nakonec jí soused pomohl dojít až do třetího patra, otevřel jí dveře, ale pak stejně odešel. Vyčerpaně se sesula na postel vedle své kočky. Ta se protáhla a začala jí očichávat zaschlou krev na kolenou a nose. Přimáčkla si kočku k sobě a hodiny, nekonečný počet hodin jí brečela do srsti. Zvíře jakoby tušilo, že se něco děje jen drželo a předlo. Trvalo nekonečně dlouho, než vyčerpáním usnula.
                       Začínala cítit, že ji život opouští definitivně. Výdechy a nádechy se zkracovaly. Smrt přicházela pomalu a bolestně. Znovu viděla, jak sedí před počítačem a sleduje jeho profil. Stále doufala, že to byl jen zlý sen. Že se jí po týdnu zase ozve a řekne, že je všecko jako dřív. Ale on to neudělal. Když ho občas potkávala, viděla jak se mění. Ostříhal si vlasy, oholil vousy. Jakoby dospíval. Uvědomovala si, že dospívá bez ní. Že teskní pro jinou. A to ji ničilo. Dny i noci trávila očima připoutaná k jeho fotce na monitoru. Přemýšlela, co udělala špatně. Na nic nepřicházela. Pokoušela se ho kontaktovat, ale neozýval se. Nevěděla co má dělat. Nedokázala bez něj žít. Neuměla dýchat vzduch, neuměla mluvit s lidmi. Uzavřela se do sebe a měsíc nekomunikovala. Nic pro ni nemělo cenu. Stále doufala, ale pocit, že vše je ztraceno byl čím dál, tím silnější. Pak ji napadla jediná věc, která měla vše vyřešit. Sebevražda. Týden myslela jen na smrt. Neměla už sílu bojovat. Nic ji nebavilo, nic pro ni nemělo smysl.
                           Smrt už se jí dotýkala. Chladlo jí celé tělo. Naposledy zašeptala: Pro tebe všechno." a vydechla. Poslední dech, poslední zavření očí. Kočka se jí stulila u krvavé ruky a přestala příst.
                

Pár prchavých vteřin (jednorázovka)

19. června 2010 v 19:57 | Mončita |  Moje příběhy...
           Pár prchavých vteřin poslouchala jeho srdce bijící do ticha noci. Pak vydechl naposled. Držela ho v náručí, když naposledy mrknul. Zorničky se mu rozšířily. V levé ruce svírala kuchyňský nůž, který mu před chvílí lehce bodla do srdce. Zlomila mu ho. Zlomila tak, jako ho on zlomil jí. Na hrudi se mu rozlévala vínově rudá skvrna. Chvíli ho ještě držela a šeptala mu: "Promiň mi to. Já musela. Miluji tě a nedokážu bez tebe žít."
            Ani sama nevěděla jak se to stalo. Přišla k němu do bytu, zrovna stál v kuchyni a pil vodu. Měl na sobě jen froté ručník. Vybavila si, jak jí říkával, že je jeho jediná. Jak cítila blízkost jeho těla, když spolu jezdili do školy. Jak ho hladívala ve vlasech, když se mračil. Tolik krásných chvil a pak všecko zničila nějaká malá, černooká děvka. Neměla vztek na ni, ale na něj, že ji lhal. Vodil ji za noc, sliboval krásnou budoucnost a najednou nevěděl, zda ji chce? Fraška. Nechtěla zůstat kamarádkou. Nikdy si neuměla představit život bez něj. Pořád ho vídávala, pořád se musela dívat, jak se mění. Jak dospívá. A přitom byl vevnitř pořád děckem. Malým rozmazleným sobeckým děckem. Stále si jí nevšiml. S klidem popíjel vodu z velké sklenice a díval se z okna. Vzpoměla si, kolikrát ona stávala vedle něj, objímala ho a dívala se na protilehlý panelový dům. Cizím lidem do okna. Ale měli jen svůj svět. Ostatní je nezajímali. Těšili se na víkendy, které trávili spolu. Celé týdny, kdy bývala na koleji byly neskutečně dlouhé, ale víkendy s ním ji nabily novou energií. A o tohle všecko ji připravil. Poslední týdny jen přežívala. Steskem nateklé oči zíraly do zdi. Seděla v kolejním pokoji a zuřivě mačkala triko, které jí po něm zbylo. V té době zosnovala plán vraždy. Nedokázala žít s přesvědčením, že bude s jinou. Poslední týden chodila na přednášky jen automaticky. Čekala na dobu, kdy nabere dost odvahy a udělá to. Až se zbaví jeho, toho, který jí zlomil srdce. Prvního a posledního, kterého byla schopna milovat. Věděla, že nedokáže být s ní, ale ona nedokázala být bez něj. Nehodlala se smířit s tím, že ho líbá jiná, že jí šeptá "Dobrou noc." před spaním a tiskne ji u toho k sobě tak jako tiskl tehdy ji. Nikdy nedovolí, aby ho měla jiná. Nikdy nedovolí, aby ho jiná líbala.
           V ten den napsala dopis na vedení školy s žádostí o odložení studia. Věděla, že se dostane do vězení, že se přizná, ale dostudovat prostě musí. Do batohu hodila peněženku, jako kdyby jela k němu a přitom věděla, že jede udělat něco co se neodpouští. Ve vlaku se sama v kupé uzavřela do myšlenek. Do vzpomínek na doby, kdy byla šťastná. Teď cítila, že už šťastná býti nedokáže. Ne bez něj. Někdo si k ní přisedl, ale nevnímala ho. Až když viděla, že se mu tak hrozně moc podobá, nemohla z něj spustit oči. Byl tak podobný. Modré oči, na krátko střižené hnědé vlasy, rašící strniště. Až bolestně si vybavovala každý detail jeho tváře. Maličkou jizvičku nad horním rtem, jak se mračí, když mu sluníčko pálí přímo do boličeje, jak se dokáže usmát, když je šťastný, jak se usmívá, když jde spokojeně s fitcentra. Smutně zatřásla hlavou, aby odehnala myšlenky točící se poslední dny jen kolem něj. Nesměla na něj myslet se srdcem plným lásky, musela na něj myslet nenávistně. Spolusedícímu přeběhl po tváři stín. Podívala se mu do očí. Znovu viděla jen jeho. Popadla svůj batoh a vyběhla z kupé. Čert vem bolavé nohy a migrénu. Stejně už byla skoro na nádraží. Pomalou chůzi prošla místy, kde chodívala s ním. Všude se viděla, jak ho drží za ruku, jak mu dává první nesmělý polibek. Před pár měsíci si tu slibovali věrnou lásku a pak se na ni vykašlal. Po tváři jí tekla horká slza. Když došla nad ret, jemně ji olízla. Byla hořká, jako pocit, který měla v duši, horká jako touha, kterou zažila před prvním milováním. Došla až k jeho domu. Šla spáchat ten zoufalý čin.
            Teď tu stála v jeho kuchyni. Stále o ní nevěděl. Až když se otočil a sklenici pokládal do dřezu, všiml si, že v kuchyni není sám. Udiveně si protřel oči. Nezdálo se mu to. Opravdu tam stála ta, kterou před několika dny nechal. Další z mnoha. Stála a nenávistným pohledem ho sjížděla od hlavy k patě. Potom pomalu zvedla ruku a on uviděl čepel velkého kuchyňského nože. Zděšeně se zeptal co má v plánu. Hořce se pousmála. Když zvedala nůž do výšky proběhl kolem ní do vedlejšího pokoje, aby zavolal pomoc. Telefon tam ale nenašel. Zoufale přemýšlel co udělat. Nakonec se snažil ji uprosit. Byla chladná jak led. Ani při slibech, že už ji nikdy neopustí neroztál její chladný pohled. Dušoval se, že ji miluje, ale ona věděla, že si jen zachraňuje svůj hloupý život. Zvedla nůž do výšky a jedním bodnutím mu projela hrudník na levé straně. Ozval se výkřik a on se sesul k zemi. Nebyl mrtvý. Netrefila se přímo. Klekla si vedle něj, vzala ho do náručí a rozplakala se. Šeptala mu, že ho miluje. On se zoufale snažil volat o pomoc, ale síly ho opouštěly. Hladila ho po tváři. Cítila, že se zapoměl oholit. Na hrudníku se mu leskly kapičky potu a ručník z pasu mu spadl. Slyšela poslední tlukot jeho srdce a pak ticho. Zoufale svírala jeho mrtvé tělo a plakala.
               Tato vražda byla jen zoufalým voláním o pomoc. Nechtěla nic víc, než jeho lásku. Bez té nedokázala žít.
                


Pocit...záchvěv naděje

19. června 2010 v 16:32 | Mončita |  Moje pocity....jako poezie
Záchvěv naděje
poslední.

Nic se neděje
nevšední.

Touha zchlazená
jistě.

Slza zraněná
čistě.

Snaha zbytečná
znova.

Mysl netečná
vdova.

List ve větru
sám.

Svoje srdce ti
dám.

Odmítneš znovu
jistěže.

Zbavíš se zbytečné
přítěže.

Záchvěv naděje
odešel.

Čas skončit boj
nadešel.

Ne, Hugo, nezeptala

19. června 2010 v 11:37 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Sem se na ten Marley. Tak to máme úvod článku. Jinak, co bych vám tak řekla, inu fránina je opravena. To víte. Pek mi dá za dva, což je skvělé, další trojec v suchu a z vesky mi dokonce Jituna dala taky za dva. To je žůžo co? Ale jinak, se stále potácím mezi stavy euforie, chvilkové radosti a hluboké deprese. Navíc se teď kolem mě dějou změny, které, nepřimo zasahujou do mýho světa, tak si musím zvykat trošku no. A taky, a to hlavně, se topím v psychologických pojmech, neb sem se dala na samostudium psychologie, abych neměla s přijímačkama za dva roky velký problém (s Hugem právě řešíme sperma na chlupech, je to velmi konstruktivní, a smíchy u toho zvracím). Ano, vím, že je to trošku předčasné, ale nikdy není pozdě, navíc učit se vývojová stádia podle Freuda (Freud pro začátečníky, stadium orální, anální, falické, latence) a terapeutické řešení problémů zakořeněných v raném dětství je vážně zábavné. Člověk se dostává nejen do nitra sebe, ale i do nitra nejbližších (a vidět, že u Nanynky ty stadia dle studie objektních vztahů, opravdu jsou je uplně euforické).  Ájé, zase sem se příliš položila do filosofování na téma psychologie a já a zapoměla sem co sem chtěla všeobecně říct. Jo, možná to, že se nedokážu od něj psychicky odpoutat (bože ta moje psychika se fakt cpe do každé věty) a tudíž k sobě zbytečně poutám člověka, kterého nebudu schopná nikdy milovat. Trošku ironie no. A dneska sem se probudila vedle té svojí chlupaté Molice, a ona pak válela soudky a po tom snu, který se mi zdál sem se cítila taková veselá. Pak sem skočila pešobusem Amčulce pro papinku a sledovala sem, jak se ta moje bojovnice bije s tím potkanem. Krásný pohled. Inu a nyní píšu a řeším s Hugem koniny a neustále přemýšlím. A bojím se a zároveň těším prázdninové práce v Tam tamu. To bude žůžo labůžo. No nic, už vás nebudu zatěžovat. Mějte se krásně a pište básně ;)

Všehochuť

17. června 2010 v 17:20 | Mončita |  Videjka
Trošičku zábavy neuškodí..když sem zmákla fráninu opravit na 2 na výzo a ekonomiku snad taky, tak si zasloužíte odměnu páč mám brej den ;)
A teeď, jelikož se mi nechce cpáti sem další článek srhnu dnešek. Včerejšek. A nevím který den, kdy jsem tu nepsala. Asi jen dnešek. Tož včera sem mi zhroutil sen dvojkovýho výza. No, smířena jsem. Dneska sem si šikovně opravila franštinu, takže jedna další trojka v suchenzu. A dva dny za sebu (nebo tři, prostě od pondělí) každé ráno jezdím. S ním no. Jednou se divím, že vůbec zdraví, příště se divím že senebaví s přáteli. Je to složitý ten tvor. Řekla sem mu, co sem musela, bylo mi řečeno, že prej už zase. Jako bych byla nějaká taková poletucha. Ale tak snažím se smířit s přátelstvím (ale ono to kurvajce nejde :() Včera sme jeli spolem aj ze školy. Moje ignorace (já si čtu Freuda!!) byla perfektní, možná proto byl tak blizoučko. Dneska sem seděla v buse s 30 dalšíma lidma, ale mezi těma všema smradama sem cítila jen jeho vůni. Tu voňavku asi v životě nezapomenu a při představě, že zítra zas, se mi točí hlava. Prostě v tom lítám, ale co nadělám. Ale tak, jak se vyjádřil Božín, tak možná ty dva monthy společnosti udělají zázrak. Co já vím, v nejhorším se stane vražda a budem prodávat bejčí kůle (ojeje zase sem byla sjeta zcela bezdůvodně, já už nechcu bejt hromosvod dpč!!) a bude je loupat no. No, pomalu to asi ukončíme. Zítra mě čeká první nervní den v ekonomice, nevím zda si to budu opravovat hned, nebo až v pondělí. Snad to dám, tak držte palečky. A na závěr eče nějaký ty videjka:

Nedokázalas to!

16. června 2010 v 14:19 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Jo přesně to si říkám. Snažila sem se, makala jak to šlo, a skončím tak jak sem skončila. S jednou dementní trojkou (ne-li dvěma pokud hodím fráninu z okna a na eko nedojdu). Ne však to nebude zářit do daleka ta jediná "dobrá". Asi se smějete, že se mi hroutí svět kvůli hloupý známce. Ale já zklamala sebe samu. Svoje předsevzetí. Mám pocit, že nedokážu už vážně nic. Ještě k tomu stát tak blízko něj, dívat se mu do očí a jen pípnout čau, přičemž on neidentifikovatelně pohne hlavou, je opravdu moc i na cynika jako jsem já. Je mi z toho všeho na nic. Známky v hajzlu, vztah v hajzlu, a Freuda sem taky dočetla :D Aspoň, že i ve chvílích deprese mě neopouští můj humor. Jediný co mi zbylo, je fakt už jen ten humor no. A brambory na plotně, tudíž bych se měla zvednout od počítače a přesunout svůj zadek do kuchyně, nebo budeme mít zase brikety. Ale mě se tak nechce, tak ráda čekám, že se něco stane, přitom vím, že nestane. Snad...možná, když odejdu. Nebo..zbytečný snění. Nebudu vás zatěžovat trapnýma problémama. Mějte se v rámci možností krásně.

Když člověku rupne v bedně

16. června 2010 v 14:11 | Mončita |  Básničky a citátky...by me...

Žlutý puchýř

Na brýle zas zapoměla, nadává jak špak.
Proč si Slunce nevyleze, do prčic, až pak?
Žlutej puchejř na obloze nechutně si září.
Přivodí nám jenom vrásky a předčasný stáří.
Slepě mžourá do okolí.
Ze Slunce ji očka bolí.
"Zhasněte tu žlutou hrůzu."
"Ztrácím tu kvůli ní múzu."
Když je teplo nadávám, potí se mi záda.
Když je zima najednou mám Slunéčko ráda.
Nespokojenost je naše velké plus.
Ale pravda vážení, Slunce, to je hnus.

Co je to život...(úvaha)

15. června 2010 v 15:55 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
"Pár prchavých vteřin nicotného bytí, mnoho let tužeb a depresí nad nesplněnými sny. Možná pár týdnů štěstí a možná také pár let neštěstí. To vše a mnoho jiného může býti životem. Pro každého život představuje něco jiného. Pro člověka s rozdvojenou osobností (tedy mne) znamená život obrovitou horskou dráhu. Nikdy nevím, kdy zase spadnu do hlubin a temnot deprese a kdy budu mít pocit, že Slunce září jen pro mne. Život znamená chuť zemřít a znamená také chuť bojovat za svoje práva. Nikdy nevím, kdy budu mít chuť vše skončit, spolykat platíčko prášků na spaní a čekat, až přijde smrti. Možná bych to nezvládla, možná jsem slaboch. Ne! Ne, možná, ale určitě. Nedokážu skončit něco co ještě zřejmě skončit nemá. Nemám sílu bojovat, ale nemám ani sílu to ukončit. Nemám sílu na nic. Přichází deprese. Schována v černém hávu sedí vedle mne a našeptává prstům slova, která se objevují před očima a mozek je nedokáže analyzovat. Neumí se bránit, nebo se bránit nechce. Kdo ví?! Možná Bůh, jestli nějaký existuje. Možná osud, který má každý z nás. Možná nikdo, možná všichni. Možná nikdo nepřečte, co zrovna píšu. Život je jedno velké možná. Všecko je relativní, čas, prostor, lidé. Nikdo neví, kdy přijde čas, aby odešel mezi nebe a zem. Kamsi do neznáma. Pro pocit, že jsem v životě něco dokázala bych dala všechno, a nebo také nic. K čemu je něco dokazovat, když člověk zemře a nezůstane po něm stejně nic hmatatelného. Tlačí mne čas, spěch, rychlost. Nenávidím ty chvíle, kdy vím, že čas běží a nezastaví se, abych se mohla vybrečet, odpočinout si. Čas se nezastaví před ničím a nikým. Možná o tom je život. O věčném běhu a útěku před časem. Možná právě o tom..." řekla a odešla myslet.

Úvaha o guvně ;)

14. června 2010 v 20:44 | Mončita |  Moje kecy..deník...rady...blbostičky
Pokud nemáte náladu na depresivní kecy a ventilování divných pocitů tak rovnou adios amigos

Někdy si přeju nemyslet...

14. června 2010 v 19:03 | Mončita |  Moje pocity....jako poezie
Nepřemýšlet nad tím, jak stále tě mám ráda.
Nedokážu tě brát jen jako kamaráda.
Neumím ti přát štěstí s nějakou jinou.
Bez tvých slov si moje dny bezútěšně plynou.
Je to jako bývalo, řekla jsem si lehce.
Jenže uzel na niti zničit se sám nechce.
Vidím že jsi tu, však mlčíš zarytě dál.
Chtěla bych abys teď tu u mě stál.
Říct, že jsi pro mě vším a ráda tě mám.
Pokud chceš pak nikdy víc, nebudeš už sám.
Jenže tu nejsi abys poslouchal.
A já si pocity vypisuji dál.
Je ti to jedno, dál veselý jsi.
A já tu smutně jen čtu pocity.
Pocity na papíře a v mysli psaný.
To co jsem myslela nebylo daný.
Stesk, pláč, slz plný den.
Chtěla bych prožít zas naivní sen.
Sen plný lásky a krásných dní.
Nebyl jsi, nebudeš, ten poslední.
Jsi doufám jen další tečka v kalendáři.
Pro jednu květinu Slunce nezazáří.